Je jednoduché se toulat po Šumavě, když se mírné hřebeny vlní tak blízko. Rozhodně nepatřím mezi ty, kteří chodí trpělivě na vytipované místo, až se za východu Slunce dočkají vytouženého záběru, aby mohli jít domů. Takže si jen prohlížím, jak to někde v lesích vypadalo, když jsem tam zrovna měl možnost taky zajít. Překvapivě jsou všechny záběry z roku 2018. Až na vyjímky všechny výpady na Šumavu probíhaly stejně. Odjezd z domova vlastně ještě v noci. Odchod kamsi ještě za tmy. Rozednívání. Svítání. Začátek nového dne. Ticho a liduprázdno. Než si však člověk uvědomí, co prožívá, tak se Slunce dere někam nahoru. Navzdory všemu prožité sledování východů Slunce na Šumavě spočítám snadno na jedné ruce. Nasypané obrázky mají pochopitelně svá místa. Jen jsem se nějak zase neobtěžoval lokalizaci doplnit.  Někdo je určitě pozná. Ve většině jsou zaznamenaná místa  snadno dostupná. Jen málo záběrů je pořízeno stranou cest. Někde jsem byl poprvé. Většinou se vracím. A pořád je kam chodit.