Dojedeme až do města Nuwara Eliya. Vytipovaný a objednaný nocleh sice na mapě je, ale na očekávané místě ve městě takový objekt neznají. Malý bezvýznamný zádrhel se projevil především 1,5 hodinovým blouděním setmělým městem, než jsme našli další vybraný nocleh Srihelyes Inn. Pěkný domek na samozřejmě klidném místě byl stranou sítě ulic a použitelné přístupové cesty. Nocujeme v nadmořské výšce 1.940 metrů přímo u okraje lesa zvedajícího se k vrcholu nejvyššího kopce Srí Lanky Piduruthalagala s vrcholem v nadmořské výšce 2.524 metrů. Konečně si také dopřeju krásný východ Slunce. Ubytování v podobných objektech nám umožní udělat si představu, jak domácí bydlí. Připadáme si tam trochu jako na návštěvě a pokoje pro hosty jsou součástí jejich bytu. Do pokojů se z města vracíme kolem jejich rozvalených těl u televize a snídani nám přichystají u svého domácího stolu.
    Sjíždíme serpentinami zpět. Slunce nasvětluje úžasnou členitou kopcovitou zelenou krajinu. Strmé svahy zalesněných vrcholů jsou obalené čajovými keři. Dnešní den zase vyčnívá a výhledy do kraje jsou naprosto výjimečné. Horskou krajinou se svahy s čajovými plantážemi sjedeme až k čajové továrně Damro Tea u vesnice Labukele. Damro vlastní více než 5.000 hektarů svěžích čajových plantáží rozložených po všech hlavních pěstitelských oblastech na Srí Lance. Provozuje 15 továren, které vyrábějí řadu nejlepších cejlonských čajů. Ročně vyprodukují množství čaje přesahující hmotnost 8.000 tun. Továrna je přizpůsobena na provádění exkurzí za plného provozu. Továrna je běžně v provozu nepřetržitě 7 dní v týdnu 24 hodin denně. Dnešní den je ale vyjímečný, protože je svátek a kromě údržbářů jsou výrobní haly liduprázdné. Projdeme si ztichlou továrnu bez hromad čajových lístků v různém stupni zpracování. Ochutnáme nabídnutý čaj a zákusek. S poděkováním odmítneme nabídku zakoupení čaje a neskutečnou krajinou šplháme zpět do Nuwara Eliya. U Seetha Ellia se na chvíli zastavíme u lidmi obklopeného a krásně červenozlatě nabarveného hinduistického chrámu Seetha Amman Kovil. Příjemně členité horské hospodářsky využívané krajiny se nezbavíme až do města Bandarawele, kde se budeme válet v posteli v Chef Guru Hotelu. Terasa lemující celé patro nám umožňuje pěkný výhled na okolní dvoutisícovky a hory v národním parku Northorn Plains, kam už také nepojedeme.
    Jdu se projít. V tamních městech ale nějak nepřichází v úvahu uskutečnění oblíbených výpadů do center měst do „šumu“, hospůdek a barů. Kousek v ulici mě usadí na židli a do ruky mě strčí papírový kelímek na kafe s dost dobrou polévkou a umaštěnou plastovou lžíci, kterou před tím někdo prohnal kýblem s vodou. Polévku bez problému s chutí vypiji, při čemž lžičku raději držím dále od těla. Spokojeni s moji účastí a sdílení jejich buddhistického podniku mě nechají pokračovat v poflakování se kolem.
    Na večeři si znovu uvědomím, jakému tady čelíme nečekanému problému s jídlem. Takové porce se dají zdolat jen s vynaložením značného úsilí. Nejsem líný se dobře a pořádně najíst, ale tady se od začátku nehorázně přežíráme.