Jdi na obsah Jdi na menu

Nízké Tatry

                     Nahoru do kopců si s Vojtou vyšlapuju v úterý 6. června 2006 ze sedla Donovaly, které Nízké Tatry oddělují od Velké Fatry. Ještě než se přes Kozí hřbety dostaneme do Hjadelského sedla, oplachuje nás první dešťová sprcha. Z kopce v lese to na blátě krásně klouže. Mraky s vodou postupují dále od nás a skrápějí nasáklé svahy.
                    Vývoj počasí nám optimismu moc nedodává. Ne nadarmo se říká, že jestli to červenec se srpnem nezkazí, bude zima celý rok. Nad vysokým lesem na nás čeká hustá a promáčená kosodřevina. Překonáme holý vrchol Velký Chochule a koukáme, jak se na nás hrne černá stěna. Na úpatí kopce ukážu na rovinku v koutě kosodřeviny a vzápětí již v sílícím tlukotu bílých kuliček vyklenuje stan. Celou hodinu se po tropiku sesouvá sněhová nadílka. Za teplem si vklouznu do spacáku.
                    Po výborný klobáse s bramborovou kaší a kvalitním noclehu následuje vydatná snídaně. Po sbalení na cestě hned vedle stanu zkoumáme a měříme čerstvé a krásně zřetelné stopy medvědích tlap. I s drápy měla šlápota délku 19 cm. Do otisků v blátě ještě ani nenatekla voda z louží. I když jsme medvěda ani nezahlédli, nepochybně zde prošel chvíli před námi.
                   Přes několik kopců se vlníme na vrchol Chabenec, kde se nám otevře pohled do oblasti nejvyšších vrcholů tohoto hřebene. Celou dobu se do nás opírá prudký vítr. Převážně v rozbředlém sněhu se blížíme k Chopku. Ve chvíli, kdy už celou cestu máme za sebou, celý vrchol překryje oblak a chatu schová do mlhy. Na dveřích je cedule s nápisem, že je chata zavřená. Na chatě si vyvařuje ještě jeden Polák z Krakowa. Do dnešního večera jsme za předchozí dva dni nikoho ani nezahlédli.
                  Ráno pořádně přituhlo a získat kus zmrzlé hroudy na čaj vyžaduje znatelně více úsilí, než nahrnutí mokrého sněhu na včerejší večeři.
                  Nenáročnou, ale přesto zajímavou cestou pokračujeme na Ďumbier a v mlze se fotíme ve 2.043 m n. m. u kříže s narostlou námrazou. Po návratu do Křupavého sedla se oblačnost rozpustí a pod náporem větru dál odcházíme již pod modrou oblohou. Po levé straně nás doprovází sněhem obalený Vysoký Tatry. Ten sníh tady není ještě pořád, ale už zase.
                  Jak později Igor Trgiňa z Horské záchranné služby Vysoké Tatry kostrbatě vysvětloval: „Vrcholy jsou ode dneška (15.6.) přístupné turistům. HS otevírá všechny značené chodníky a letní sezóna začíná. Na horách ale panují mimořádně chladné až zimní podmínky a mnoho tras je pod sněhem, v některých místech ho leží až jeden metr. Přesto HS nemá v úmysly turisty od výletů odradit. No, vrcholy i sedla jsou stále pod sněhem, i když se nám konečně po týdnu oteplilo, ale sněhu je tu vlastně za uplynulé periody tolik, že vlastně ten sníh bude ubývat velmi pomalu. Laviny vlastně zaznamenali jsme, dva dny zpátky jsme ještě zaznamenali velké laviny, dokonce jedna z lavin, co padla (nesrozumitelné), přešla ještě i přes magistrálu, takže byly ohroženy i turistické chodníky. Jako situace se stále zlepšuje a jak jste ještě vzpomněla, neplánujeme některé chodníky uzavírat. Prostě chodníky budou otevřené všechny letní. Jen bych chtěl upozornit, že vlastně do sedel nebo na vrcholy by se měli vydat jen opravdu zkušení turisté s dobrou výzbrojí, protože fakt tu panují zimní podmínky, jsou tu opravdu podmínky asi tak jako ve standartním roce bývá v období leden, únor, březen, v dubnu. Všechny horské chaty jsou otevřené, dokonce máme tu už zprávu, že i chata pod Rysy je od včerejšího dne otevřená.“
                Zdlouhavě scházíme k sedlu Čertovica, kde kopce rozděluje silnice, u níž je postavená hospoda. Za sedlem za Lenivou vstupujeme na další krátký úsek cesty. Před sebou máme jen půl hodiny cesty lesem na Bacůšské sedlo nebo hodinu na Ramžu. Místo příjemné procházky lesem nás čeká nekolikahodinové prodírání se polomem. Těžko vyjádřit, jaký je, donekonečna přelézat popadané kmeny, protahovat se s batohem skrz větve popadaných smrků a zjišťovat, že dál nejde pokračovat už ani ztuha. Pokud ojediněle vkročíme mezi stojící pozůstatky lesního porostu, tak nám v dalším postupu překáží čerstvě zulámané špičky smrků. Do sedla se nakonec prokousáme. Ať už je před námi cokoliv, v závratné změti dřevní hmoty přehodnotíme původní představy a sestupujeme k vesnici Vyšná Boca. Pod lesem stavíme stan naposledy a pro poslední piva jdeme do Liptovského Mikuláše. Sem jsme možná mohli sejít z Kumštového sedla přes Rovnou holu a Ohniště kolem propastí, ponorů a jeskyní.

 

Náhledy fotografií ze složky Nízké Tatry