Jdi na obsah Jdi na menu

KTM 1

         Slyšel jsem spoustu vyprávění, viděl záplavu fotek a dokumentárních filmů, přečetl hodně knížek a reportáží. Na reálnou atmosféru velkoměsta jižní Asie se tímto způsobem ale připravit rozhodně nelze. Hala mezinárodního letiště Tribhuvan v Kathmandu, kde téměř dosáhnu na strop, svým charakterem zdůrazňuje, že už nejsme v Abu Dhabi. Ceduli „Welcome to Nepal“ u paty sloupu jsem skoro přehlédl. Z druhé strany nepatřičně se zde vyjímajícího otřískaného stolku mě někdo podává pas s nalepeným vízem: „Namaste“. Vystoupíme do temnoty. Rozloha parkoviště před letištěm ve mně vzbuzuje dojem, že jsem přijel vlakem do Horažďovic.
        Doposud vše vnímáme zrakem. Malým taxíkem se zanoříme do ztemnělých ulic. Tma mně nevadí a tak svítící kandelábry nepostrádám. Přidáváme sluch. Jsme pohlceni rambajsem provozu Kathmandu. Těžko by mě někdo v tuhle chvíli přesvědčil, že se tady dá jezdit i bez troubení. Je naprosto zřejmé, že pokud by jakémukoliv řidiči přestala fungovat houkačka, byl by vyřízen a z provozu vyřazen. Ulice se začínají míchat, křížit a splétat do obvyklé městské změti. Na křižovatkách jezdí všichni současně a všichni se vzájemně prolínají. Vše nasvědčuje tomu, že nějaká pravidla projíždění vozidel křižovatkami se zde ještě nikomu vytvořit nepodařilo a každý se postupně nějak protroubí. Ještě večer 4. dubna 2013 vystoupíme někde v centru a náš organismus je zasažen další dávkou pronikavých vjemů. V Kathmandu se postupně vyrovnáváme s nečekaně intenzivním pachem. Vzduch je prosycen smradem odpadu, výkalů, prachu, kouře, spáleného benzínu i vůní vonných tyčinek. Pouze vnímání všemi smysly uvnitř tohoto blázince vytvoří ten nepopsatelný a nepřenositelný prožitek z přítomnosti uprostřed asijské metropole.
        Chodíme temnou ulicí sem a tam. Objednaný „hotel“ se nenápadně schovává v jedné z budov. Za takovými dveřmi by mě normálně hledat ubytování ani nenapadlo.
        Ráno na střeše hotelu srovnávám své dosavadní zkušenosti s pobytem ve městě: „V Mnichově to vypadá jinak“.
        Nikdy bych neřekl, jaký intenzivní a hluboký zážitek může zajistit pouhé přecházení hlavní ulice. Po prvních úspěšných pokusech na jedné asi tak šestiproudé silnici dokonce vidím přechod a kupodivu i zapnutý semafor. Na červenou nebo zelenou nikdo vůbec nijak nereaguje. Všichni jedou nezměněným tempem pořád dál. Tak je třeba mezi všechna ta přibližovadla prostě vejít. Oni nás tak nějak postupně pustí, obtékají nás, ale ježí se chlupy na zádech.
        Prodíráme se Thamelem, který působí jako oáza v tom nepředstavitelným svinčíku. Nicméně, hledat tady kousek klidu je úplně scestný.  Naprosto nepochopitelný je, jak se těmito lidmi přeplněnými těsnými uličkami prodírají auta, kvanta motorek a ještě se dovnitř hrnou s rikšami, čímž se omezená prostupnost ulic úplně vytrácí. Dojdeme na nábřeží a před námi se otevře volný prostor lemovaný  zábradlím mostu. V tomto případě je třeba si uvědomit, že pokud se před začátkem mostu nenadechnu, vystavím se hrozbě, že na opačný konec mostu třeba ani nedojdu. Koryto již zaniklého vodního toku se zaplňuje odpadem. Nedaleko od nás se nad ulice zvedá  prastarý náboženský komplex Swayambunath, který je jedním z nejstarších náboženských míst v Nepálu založený na počátku 5. století. Jednoduše a stručně se jedná o skvostné místo. Úžasný areál se stupami je plný různých svatyní a chrámů, kterému nad schodištěm dominuje velký dordže - „hromový klín bohů“.  Tady si focení a procházení mezi nevšedními stavbami užíváme hodně moc. Moji pozornost odvádí další z opičáků. Usoudil jsem, že si tohoto makaka vyfotím. Přidřepnu si dolů na jeho úroveň a ten potvorák mě skočí na rameno a přes záda přeběhne někam pryč. Jak já se lekl, jak se na mě ten opičák vrhl.

 

Náhledy fotografií ze složky KTM 1