Loňský návrat do jeskyně Býčí skála jako nepochybně vydařený prostup podzemím způsobil, že se hned na místě dojednala návaznost a pokračování. Všechno nasvědčovalo, že se nás sejde akorát tak dost na skvělý společný víkend v Moravském krasu. Bez jakéhokoliv vyjádření, ale i s vysvětlením, se začaly objevovat projevy nezájmu o společné posezení v hospodě v Jedovnici. 
      Na Moravu jsme odjeli ve značně prořídlé sestavě, což svým způsobem vlastně vůbec vadit nemůže, ale zrovna tady bylo nějak patrné, že nám prostě někdo chybí. Na Katku s rodinou jsme v hospodě čekali ve třech. Těšil jsem se ještě na další očekávané společníky, ale osud nějak způsobil, že jsme se jich nedočkali a měli jsme opravdu hodně moc místa na nocleh. 
      Tak už jsme se přivítali s Alešem. Dnes je tu klid. Ani nevíme o těch, co vyspávají na boudě. Máme dojem, že budeme mít jeskyni jenom pro sebe. Je proto vyloženě překvapivé, že tam stejně někoho potkáváme. Přitom jsem už tolikrát sel desítky kilometrů po turistických značených cestách, aniž bych někoho alespoň zahlédl. 
    Aleš je přirozený vypravěč. V předsíni jsou vykopané hluboké sondy, takže dnes začínáme s vyhodnocením probíhajícího archeologického průzkumu. Koukáme do díry. Tady teď chodíme po podlaze. Přitom dno kdysi bývalo o hodně moc níže. Kde se tu vzalo tolik hlíny a kamení? Jeskyně vypadá, jako kdyby tu byla odjakživa a nikdy jinak vypadat nebude. Aleš přirozeně přejde k záhadám, které řešil osobně. Nezapomněl ani přidat vlastní potvrzenou a prokázanou teorií o příčinách výbuchu, který způsobil zavalení uvnitř přítomných lidí, která tak pozici teorie ztrácí. "O tom, co se v jeskyni v Moravském krasu událo, se odborníci přou dlouhá desetiletí.", přestože má Aleš ve všech detailech bez jakýchkoliv pochybností naprosto jasno. Alešovo názor odborníky ale nezajímá, protože Aleš není způsobilý událost objasnit a nemůže si z nich dělat srandu, když objevil, co jim dosud unikalo. Ještě nám v předsíni připomíná kazatelnu, odkud byl z lesa umožněný přístup. Nezapomene ani na historku s pokladem. 
      Je zcela nepochybně zřejmé, že část života v temnotě podzemí Býčí skály by měl Aleš nějak dostat na papír a ve správnou dobu i patřičně zveřejnit, přestože záhady Býčí škály tak nějak zaznamenané jsou. Skutečně působivé a zajímavé vyprávění lze tak nějak přijmout a pobrat, ale někam dál už je nikdo pohromadě ucelené nepřenese. 
     Máme čas na kalibrační plazivku, kterou Lenka ještě prodranou nemá. Barovou jeskyni si dnes neprohlédneme. Jdeme „jenom" několik málo kilometrů proti proudu Jedovnického potoka až do místa, kde se strop snižuje a zanořuje pod hladinu potoka. Těch sifonů je v jeskyni daleko vice. Dva sifony obcházíme proraženými štolami. Aleš nás potřebuje upozornit, že o co je snažší tunely projít, o to náročnější bylo průchod skálou prorazit. Finanční náročnost ražby je kapitola sama o sobě. Tady už jsme se rozhlíželi. Sem do Domu potápěčů přicházím potřetí. Není marné se vracet do míst, kam zase až takové davy lidí nepřijdou. 
       Aleš nám cestou ukazuje, kam se dá všude dostat, kam vedou všechny ty odbočky a komíny a kam všude by nás mohl ještě doprovodit, pokud bychom byli schopni dalším chodbám věnovat potřebný čas. Tady v podzemí se totiž ručičky na hodinkách otáčejí mnohem rychleji. A vzdálenost se taky protahuje. Jdeme někam a nechápeme, že takový kousek spotřeboval až tolik času. Jak se se spletitým prostorem jeskyňáři vypořádají v systémech přesahující 100 km? 
       Je skvělé, když má taková procházka mokrou dírou do kopce nějaký smysl a náš pobyt v podzemí je užitečný a přínosný. V chodbách jsou za závratné částky upevněné dvoje protiprůvanové dveře. Dveře jsou zatížené malým bezvýznamným nedostatkem, že je není za co chytit a přitáhnutím je buď otevřít, nebo dokonce třeba i zavřít. Boj se zavřením obou dveří jsme vyřešili připevněním madel. Fuňa se opře do vrtačky a kobaltové vrtáky se prodraly vrstvou nerezu. Držadla se šrouby srostou s plochou dveří, které jsou tak nějak přece jen o poznání více použitelnější. 
      Aleš se vlhka a bláta podzemí nedokáže nabažit, tak se ještě pochlubí se zážitky z montanistických výletů. Nemáme si čím přihodit. Srovnatelně mám pocit, jako bych v žádném starém dole ani nebyl. 
Úsek předběžného konce není až tak beznadějný konec. Jen předběžný. Vlastně ani tentokrát nejsme ušetření nějaké související události. Těsně před naším příjezdem si někdo dovolil vypustit vodu z rybníku Dymák za účelem hledání nějakých zbytků ryb v bahně. Voda z rybníka se prohnala jeskyní a vytekla do Křtinského potoka. Současný nízký průtok je pro další postup příznivý. Stejně nás ale strop začíná nepříjemně tlačit do zad. Vodní hladina se přibližuje zespoda. Chodit takhle trapně ohnutý s roztaženými nohami. Zatím. Byl jsem přichystaný se namočit, ale přesto jsem se nějak naprosto zcestně domníval, že polosifon třeba možná i překonám v suchu. Pokračuji po kolenou ve vodě a rukama prohmatávám dno potoka. Pod stropem je natažené lano, které je hodně přínosné v době, kdy tu teče vody tolik, že broděnÍ zvolna přechází do potápění. 
       Jinak je dnešní pobyt v jeskyni hodně pohodlný. Procházíme mohutnými chodbami s rozměrným profilem. Hodně působívá je úzká gotická chodba protažená nahoru s vysokým ostře semknutým stropem. 
      Poslední polygonální bod. Býčí skála končí. Srbský sifon, který Býčí skálu odděluje od Rudického propadání, je maličko komplikovanější soustavou. Aleš nám ukazuje, že začíná polosifonem, kdy se o kousek dál dá ještě vynořit nad hladinu. Aleš tematicky přirozeně vzpomíná na své ponory a speleopotápěčské průzkumy, což nás vede ke zjištění, že můžeme být rádi, že tu takhle společně stojíme a tlacháme. 
       Ráno jsme se domnívali, že do večera je daleko a co toho zase stihneme. Nakonec nám nezbyl čas na nic víc než na skvělý hodně posunutý oběd v neskutečně moc příjemné vinotéce U Hájků v Holštejně. Další procházka již byla hodně skromná, protože Slunce se schovalo za kopce dříve, než jsme se vůbec někam dostali. 
      Co ještě se tady dá vymyslet? Natěšený jdeme k oblíbenému Hastrmanovi, kde si ale není kam sednout. Dozvíme se, že je místo ještě venku. Z nějaké mě neznámé příčiny se jeden stůl uvolnil a bylo nám umožněno sobotní den ukončit podle představy. 
     Než se začneme od Moravského krasu vzdalovat, tak se v nádherně Sluncem prozářené neděli porozhlédneme po okolí. Dohromady jsme byli v Býčí skále čtyřikrát. Měli jsme možnost si udělat slušnou představu, jak je dutina ve vápenci vytvořená a jak jeskyně na nás zapůsobí. Doslova jsme prolezli spoustou chodeb, Presto se pořád jednalo jen o nějakou ukázku a naprostou většinu podzemních prostor jsme neviděli a vlastně ani nemohli. I tak je skvělé, že mě bylo umožněno náhodou Aleše potkat, seznámit se s tak výjimečným člověkem a zeptat se ho, jestli by bylo možné se do Býčiny podívat. Na téhle historii mě zaujalo, že jsme mezitím zestárli o neskutečných třináct let. Nic by se však neuskutečnilo a život by byl o nějaký zážitek ochuzenější, kdybychom se nedomluvili v tak skvělé sestavě. Takže nezbývá nic jiného, než všem zúčastněným poděkovat.