Další běžné sobotní dopoledne. 18. září 2020 se dá podnikat ledacos. Září patří mezi krásné měsíce. Léto doznívá, ale žhavá hvězdná koule už nemá snahu nás sežehnout a nutit nás schovávat se do stínu hospodských zahrádek. Slunce si dnes odpočívá za oponou oblačnosti a doposud ven lákající skutečně horké letní dni dočasně polevily. Presto si nevážíme stále příznivého počasí a stojíme v chladné kaverně Předsíně kousek od vchodu do Býčí skály. Se mnou tady postávají Martina, Lenka, Fuňa a Míra. Vlastně jsem vyloženě překvapený, že tady skutečně zase stojíme. Ještě vice zarážející je, že naposledy jsme sem přišli obalit se blátem a nasáknout vodou před deseti lety. Do zdi zapuštěného žebříku se drží Aleš, který nás opět zasvěceně seznamuje s prostředím, do kterého nás hodlá doprovodit. Žebřík vede do malé chodbičky. Jako by tam ústila roura kanalizace. Opomíjenou chodbičku začali těžit až v roce 2008. Po úvodní hydrotěžbě a následném kopáni tehdy jeskyňáři prorazili díru do Svozilovy jeskyně. 
      Začátek cesty jdeme po kolenou. Jak neuvěřitelně zbytečně člověk někdy bývá zatížen předsudky, přežitky a zvyky. Přirozeně a podvědomě se snažím zašpinit se jakoby málo, přestože vím, že je jakákoliv snaha naprosto úplně marná. Proč bych si měl jako lehat do bláta? Strop nás tlačí do zad. Už jsme zase na břiše v mazlavém jílovitém blátíčku. To jako nemůžou vypláchnout chodbu do čista? Co si taky mají počít, když se jim tam splavuje pořád další bláto. Chodba převážně stoupá. Kroutíme se nahoru. Úsilí na další postup se místy výrazně zvyšuje. Gumačky zatěžkané hnědým jílem a blátem opatlané rukavice v zablácené rouře někam do kopce po hladké skále moc opory nenabízejí. V souladu s podmínkami a vydaným úsilím se začínáme slušně zahřívat. 
        Další chodby se rozšiřuji do prostorných tunelů, ale občas jsme nuceni se zase někam protáhnout. Žebříky se střídají. Směr postupu se mění ve všech směrech tak často, že už za chvíli vůbec netušíme, kde je vpředu, kde je vzadu, odkud jsme přišli a kam jdeme. Aleš nás provádí uvolněným tempem. Pravidelně se scházíme a čekáme na sebe. Všichni jsme si moc dobře vědomi, že kdyby Aleš nečekané zahnul někam do průchodu, tak nikdo nebudeme vědět kudy ven. Síť chodeb vytváří zdánlivé bludiště. Sice tušíme, že systém až tak spletitý nebude a ven bychom nějak i došli. Bez jakýchkoliv pochybností je ale jasné, že dosažení vstupní části Staré Býčí skály by bylo dílem náhody do doby, než bychom sešli k Jedovnickému potoku na prohlídkové trase. Aleš nás zásobuje rozsáhlými informacemi, takže aktuálně přesně víme, čím procházíme a jak se daná dutina a chodba jmenuje. Značný problém je však pojmenování vstřebat, takže nakonec vlastně nevíme zase nic. Ve skutečnosti je tak trochu jedno, kudy procházíme. Nezasvěceného a v jeskyni nepřítomného názvy ve většině zase až tak moc nezajímají. Název, hradu, potoku, kopce, vesnice mají docela jinou hodnotu. Jeskyňáři se vlak bez podrobného pojmenování rozhodně v žádném případě neobejdou. 
       Dodatečný pohled do plánku představu o našem pobytu v jeskyni poskytuje jen obecně a osobně nejsem schopen na půdorysu plánu podzemí nakreslit čáru našeho postupu. Poměrně hodně zajímavá skutečnost je rozsah našeho procházení temnotou podzemí. Včetně Rudického propadání má celý dosud známý jeskynní systém celkový dosah 18,5 km. Jedovnický potok se vápencem prodral do vzdálenosti 7 km. Vlastní Býčí skála si pro sebe zabírá 11,7 km. Samozřejmě se speleogové těší na objevy dalších kilometrů. Prodíráme se dopředu doslova po desítkách metrů a po několika pouhých stovkách metrů máme dojem, jak daleko už jsme pronikli. Při tom jsme vlastně nikam daleko nedošli. Poněkud jasněji o místech našeho působení máme, až když se brodíme vodou Jedovnického potoka. Tady se už se pouštíme hlouběji do nitra kopce a z blátivých chodbiček si poodejdeme do Dómu potápěčů. 
      Naprosto zásadní a nejdůležitější je, že pouhý zdánlivě trochu náročnější přesun v jeskyni kamkoliv je ale výsledkem naprosto nedoceněného a nepředstavitelného úsilí jeskyňářů, kteří se tady vlastně věnují důlní těžbě. Obrovské množství prostupných chodeb bylo v celém objemu vyplněno sedimenty, které bylo třeba nějakým způsobem přemístit. Poměrně oblíbená hydrotěžba proudem vody naředí hlínu, která se pak čerpadlem uloží na jiné místo. Spoustu vykopané zeminy vytahali pryč po kýblech. V jeskyni se nevyhnuli ani ražení štol. Průchozí chodby, plazivky i cesta směrem k Rudicím jsou výsledkem neskutečně obrovské dřiny. Jaký přínos má kopání vleže, vláčení kýblů po kamenech a nástřik bláta po celém těle? Největší odměnou pro jeskyňáře je proraženi otvoru do neznámých prostor, kde nikdy nikdo nebyl. Jak ale jednou vysvětloval Aleš: „Jeskyňaření je v podstatě hrozně sobecký koníček. Každý si tam léčí nějaké své komplexy. Normálním lidem to vůbec nic nepřinese, jestli bude nějaká díra delší nebo kratší. Takže ty neobvyklé zážitky jsou jediné, co můžeme poskytnout těm ,ostatním´.“