Jdi na obsah Jdi na menu

Býčí skála

             Společně s Mírou procházím kolem rybníka Olšovec na okraji Jedovnice a míříme se zavlažit do knajpy. Vyloženě mě zaráží, že je to už rok, co jsme v Moravským krasu byli poprvé a rozhodli se pro dnešní návrat. Třeba je to tím, jak zeměkoule kolem Slunce švihá brutální rychlostí 107.000 km/hod. Prostě ten čas utíká moc rychle.
             V pátek 23. dubna 2010 v putyce U Hastrmana není místo ani na stojáka, tak jdeme do další hospody. Taky osvědčený. O půlnoci už tlačíme do hlavy všichni pohromadě U Hastrmana. Cestu do Jedovnice našli ještě Kolda, Zach, Plha, Fuňa, Borůvka a Pavel. V noci pak venku zřejmě proběhla nějaká oslava našeho příjezdu, o čemž prakticky nic nevím, pač jsem si šel zbaběle lehnout už ve 3 hodiny. Vzhledem k tomuto se nám docela hodilo, že Aleš Pekárek měl jisté rodinné problémy a setkání s ním před Býčí skálou se odložilo až na desátou.
             Býčí skála společně s Rudickým propadáním tvoří druhý nejdelší jeskynní systém v České republice o celkové délce 16 km. Chodby jsou až ve třech horizontálních úrovních a narušené soustavou komínů. Objevy dalších prostor přibývají řádově v kilometrech a částečně nejsou chodby zdokumentovány ani zmapovány. Další krasové dutiny na své první návštěvníky teprve čekají.
             Speleologická kapacita Aleš Pekárek nám uvnitř zkušeně vykládá o historii využití podzemních prostor a jeho průzkumu. Jak to tu rozhrabávali archeologové, o prvním pronikání do hlubin kopce odvodňováním, rozšiřováním stísněných přístupů do chodeb a v poslední době oblíbenou hydrotěžbou. Hydrotěžba spočívá v tom, že totálně zabahněný speleolog s proudnicí z hasičských hadic stříká vodu do jílem vyplněných chodeb. Rozplavené sedimenty pak kalovými čerpadly vypouští do Křtinského potoka, který je zdrojem pitné vody pro Adamov. Z celých vagónů bahna v potoce mají v Adamově pochopitelně radost a nadšení ze zkvalitnění vody a ulehčení filtrace vodárny dávají zřetelně najevo.
             Když nás Aleš uviděl, hned si uvědomil, že nějakým procházením se po chodbách a tunelech nás neuspokojí. Z prostorných tunelů brzy ohneme do nějaké boční chodby a vzápětí se zanoříme do první plazivky. Po břiše se protahujeme blátivou chodbičkou. Charakter členitého prostředí spletitého systému chodeb Býčí skály se neustále mění. Prakticky od počátku ztrácím přehled o směru našeho pohybu. Vůbec nejsem schopen odhadnout odkud a kam jdeme. Stejně tak netuším, kam vedou všechny ty chodby, které se kolem nás větví do všech stran. Po krkolomných žebřících slézáme dolů, pak se jinde zase vracíme nahoru. Brodíme se, plahočíme a prodíráme mazlavým blátem i vodou. Pobyt v temnotě podzemí je jednoduše naprosto skvělý a rozmanitý. Rozměry a tvar profilů chodeb  jsou rovněž velice pestrý. Prostorný tunely přecházejí do stísněných plazivek a naopak. Procházíme i pouhý týden odkrytými chodbami a Májovými jeskyněmi, které mě dříve zaujaly na fotkách z Býčí skály.
             Zase znovu se brodíme proudící vodou podzemního potoka. Přede mnou rozhrnuje vodu Plha. Sleduji, jak se noří hlouběji do vody a spekuluju, jestli třeba nevolí špatný místo průchodu. Dokonce se uklidňuju, jestli třeba nemá krátký nohy. Po kolenou tudy Plha ale pochopitelně nepokračovala. Vydám se tedy za ní a náhle se mě studená voda rozlévá přes břicho. O něco dál vyléváme vodu z gumaček. Obzvlášť rafinovaný způsob je, zvednout nohy a třeba opřít o stěnu. Při troše šikovnosti je možné takto vodu vypouštět pod oblečením až za krkem.
             To už se krásně zapatlaný blátem blížíme zpátky ke vratům. Aleš nám ještě představí „kalibrační plazivku“, která vlastně tvoří vstupenku do těsných plazivek. Tato chodbička v jednom místě zahýbá prudce doleva a vzápětí nahoru, při čemž se zúží do otvoru, kterým se dá protáhnout jen hodně ztuha. Vzhledem k dění v díře usuzuju, že průstup usnadňuje hekání a funění.  Jenom Fuňa se neprotáhl. Ani se o to nepokoušel.
             Borůvka nás seznamuje se zjištěním, že bahno z jeskyně má zvláštní vůni. Někdo ji pak upozorní, že ho má už 3 hodiny pod nosem.
             Kazi dostává znamenitej nápad zajet do Sloupu na Speleofórum. Zach si pak taky prohlíží nástěnku s nabídkou „exkurzí“. Současně dochází k určité komunikaci mezi jistými lidmi. Závěru jednání jsem už byl přítomen: „Nechcete se jít do Lopače podívat třeba hned?“. Výhrady nemá pochopitelně nikdo, tak mě ten dotyčný neznámý strčí do ruky klíče a vysvětlí nám, kde vchod do jeskyně najdeme.
            Fuňa pečlivě připevní čelovku na přilbu a zjistí, že světlo směřuje na opačnou stranu. Kolda mu poradí: „Půjdeš poslední a budeš svítit dozadu, aby nás někdo nepřejel“.
            Vstup do jeskyně Nový Lopač je kousek od Balcarky na okraji louky pod Ostrovem u Macochy. Tvoří jej betonová skruž se zamčeným poklopem. Dolů vede 30 metrů hluboká šachta vystrojená kolmým žebříkem. Na dně šachty za bočním otvorem se blýská hladina sifonu vedoucího ze Starého Lopače. Na okraji jezírka je přepad do peřejnaté kaskády a tudy směřujeme hlouběji do jeskyně.
           Jeskyně je opět členitá, rozmanitá a protéká ji aktivní vodní tok, který ve spádu chodeb tvoří kromě peřejí i vodopády. Ani zde se nevyhneme těsným chodbičkám a vertikálním sestupům po žebříkách. Další příval zkušeností a seznámení se opět s jiným charakterem podzemního prostředí, je ještě umocněn tím, že sem jdeme úplně sami bez doprovodu. Jedna těsná chodba, kterou kráčíme po čtyřech, je zpevněná a podepřená dřevěnými kolíky a špalíky. Velice zvláštně působí slepení rozpojeného kameniva montážní pěnou. Od prvního velkého vodopádu se večer vrací i zbytek výpravy do podzemí.
            Později U Hastrmana Kolibřík vyhodnotí naše snahy u půllitrů a konstatuje, že jsme nejvíc píchlej stůl v hospodě. Raději tedy jdeme do chaty, pač nás ještě čeká nádherně prosluněná a prohřátá neděle.

 

Náhledy fotografií ze složky Býčí skála