Jdi na obsah Jdi na menu

Zugspitze a Alpspitze

            Jednoho hezkýho dne doma začínám plnit batoh a pak odcházím stopnout si něco na Mnichov. Po nějakým čase jsem se zase odhodlal podívat se na Zugspitze a konečně si projít celou výšku skalnatýho kopce. Tradičně projíždím přes Murnau. Tímto způsobem přepravy jsem jej tady nikdy neminul.
            Do lesa se zanořím z vesnice Hammersbach a už známou cestou se protáhnu klammem. Na konci Höllentalu se pod skálou navleču do úvazků a podél ocelového lana rychle stoupám nad stromy prorostlé údolí. Nakonec dojdu výše, než jsem původně zamýšlel. Přímo za stanem se zvedá okraj zaledněné prolákliny. Přes hranu se přelejvá ledová voda, která se hrne travnatým svahem vstříc podzemní temnotě. Odvážím se do koryta ponořit nohy.
            V neděli 19. července 1998 za svítání už mám zase sbaleno a po ledovci se přibližuji ke stěně vedoucí přímo k vrcholu. Po všech stránkách zajímavá, přitažlivá, členitá a pestrá cesta skončila v 09:30 hodin u kříže na vrcholu ve 2.964 m n. m.
            Každý, kdo se odhodlá vystoupit na vrchol z údolí Höllental je prakticky celou dobu obklopen pouze nedotčenými skalními masívy a zástavba na vrcholu nemá téměř šanci kazit dojem z přírodního prostředí. Když ale v posledních krocích vystrčí hlavu přes ostrou hranu vrcholu, rozprostře se před ním mohutná stavba. Do bloků betonu jsou napnutý dráty od 3 lanovek. Nic skvostnýho.
            Projdu celý areál budov a teras, čímž se octnu v Rakousku a po protilehlý západní straně sestoupím kolem chaty Wiener Neustädter až na břeh jezera Eibsee. Nějakou dobu jsem se povaloval u vody, ale pak jsem se sebral a prvním autem odjel do Mnichova.
            Cesta, kterou jsem se vydal k vrcholu Zugspitze, je jednoznačně nejpůsobivější a ostatní přístupy naprosto nemají možnost charakteru této trasy konkurovat. Trasa z Rakouska kolem chaty Wiener Neustädter vede štěrkovitou sutinou mnohem méně zajímavým prostředím. Cesta podél potoku Partnach zvedající se nad kotlinou Anger kolem chaty Knorr je nejdelší a také nejsnažší, ale bez zpestření v podobě nějakých skalních překážek.
            Poslední možnost pořádného vyžití poskytuje ještě dlouhá hřebenovka Jubiläumsweg spojující přes Höllentalspitze Alpspitze s Zugspitzem. Už dávno jsem naplněný neodolatelnou touhou si hřeben přejít. Nejspíš nebudu mít klid, dokud těch krkolomných 5 km nezdolám.
            Do Hammersbachu se vracím až za 3 roky. 23. června 2001 v 10:30 hodin jdu společně s Lišákem prosluněnou krajinou k hraně zalesněného svahu. Zmizíme do stínu pod stromy a zvedáme se nad ploché údolí. Kolem chaty Hirsbichl přicházíme na úpatí Alpspitze. Na převýšení 1.340 metrů potřebujeme jen 3 hodiny.
            Ve 14:10 hodin se vydáme vstříc vrcholové stěně a dalších 1 hodinu 50 minut šplháme posledních 578 metrů po strmé vápencové skále. V 16:00 hodin stojíme na ostrém výrazném vrcholu pěkně vymodelovaného alpského kopce.
            Z výšky 2.628 m n. m. a 1.918 metrů nad vesnicí Hammersbach máme skvělý výhled na všechny strany. Perfektně se odsud dá posuzovat hřeben táhnoucí se k vrcholu Zugspitze. Rozeklaný a ostrý hřbet skalní hradby je velkou výzvou a nedá se pochybovat o tom, že tudy už by se postupovalo hodně ztuha a pomalu. Takhle je alespoň pořád se na co těšit.
            Večer je naprosto vyjímečný. Vzduch je i v takové výšce mimořádně prohřátý. Na všech okolních vrcholech se uvelebily místní horalové a do noční temnoty se rozzářily plameny zapálených ohňů. 

 

Náhledy fotografií ze složky Zugspitze a Alpspitze