Jdi na obsah Jdi na menu

Wildspitze

               Nedočkavostí z nadcházejícího dne se probudím dříve než budík. Otevřu dveře skladu winterraumu chaty Breslauer v nadmořské výšce 2.844 metrů. Pode mnou se rozprostírá nakypřená vrstva husté nízké oblačnosti. Z mraků se zvedá mohutná hradba skalnatých štítů Ötztalských Alp. Zasněžené srázy horských masívů osvětluje Měsíc v úplňku. Vysoká temná obloha je rozpíchaná ostrými body hvězd. Neskutečný výhled, který je dopřán jen výjimečně a jenom někomu. Přestože ještě není zdaleka ani 5 hodin ráno, je zřejmý, že na cestu k vrcholu druhého nejvyššího kopce v Rakousku se chystáme jako poslední. Měsíc se zasunul za horizont a nabídl nám možnost odcházet v temnotě.
              Normální výstupová trasa na Wildspitze se s ostrým ohraničením dělí na čtyři úseky. V nočním chladu začínáme za sebe posouvat první úsek našlapováním z kamene na kámen.  Postupujeme mírným stoupáním táhlým obloukem kamsi do dáli. Za zády se na horizontu vyjasňuje světlý pruh, který upozorňuje na chystaný představení. Slunce začíná vyhánět tmu. Nádherně a působivě se na špičkách vrcholů rozsvěcují červená světla. Slunce vykresluje a modeluje vrchní část skalnatého svahu nejvyššího kopce v okolí. Kamenné stráně vedle nás se rychle pokryjí krvavou září ranního světla. Zeměkoule se plynule otáčí závratnou rychlostí a Slunce začíná nakukovat do kotlin, které zalévá nestíněným prudkým světlem.
                Brzy ráno dojdeme na konec uzavřeného údolí zaplněného kameny a prohlížíme si další úsek výstupové trasy. V trychtýři zužujícího se žlabu se ke skalnatému výšvihu pomaličku prokousávají další postavičky. Na zmrzlém sněhu ve výšce 3.220 m n. m. nasazujeme mačky, navlíkáme se do úvazků a potěžkáme cepíny. V hrdle žlabu uhýbáme ze zledovatělého svahu a mačkami zadrhneme o skálu. Využíváme jedinečný příležitosti vyzkoušet si nepřirozené skálolezení s ocelovými hroty maček na podrážkách bot. Skalní bariéra se zkracuje a blíží se okraj hrany zdi, která brání výhledu.
                Nakouknu přes okraj sedla Mitterkarjoch a přede mnou se vynoří daleký výhled na skalní hroty vyčnívající z nedozírné hladiny moře mraků. Pod skálou vysoko nad mraky se rozprostírají rozlehlé plochy zasněžených ledovců. Vepředu se na lano přiváže Honza. Dvanáct metrů za Honzou se opírám o cepín já a o kousek dál vrže mačkami ve sněhu Míra. Na konci provazu vláčíme spokojeného Béďu, který foťákem zaznamenává působení nádherného prostředí s bělostným sněhem zakrývající praskliny. Zpočátku jdeme po ledovci Taschachferner
kus cesty příjemnou horizontální procházkou. Narážíme však na nepřekonatelný problém, jehož podstatou je, že pokud hodláme dojít na vrchol nejvyššího kopce tady v okolí, tak se nevyhneme dalšímu výraznému stoupání. Poměrně strmý svah se v horní části kopce trochu narovnává. Změna sklonu svahu láme ledovec a vytváří pás širokých prasklin. Po sněhovém mostě přecházíme jednu z trhlin, která nás maličko zdrží. Každý si totiž důkladně prohlédneme prostorný vnitřek dutiny chladného ledovce.
               Nad okrajem ledovce vyčnívá skalnatá pyramida vrcholové části Wildspitze. Nepotřebný cajk necháme na úpatí skaliska a příjemně snadným lezením se svižně blížíme ke kříži na vrcholu. Symbolický římský popravčí nástroj se kovově leskne a trčí do prázdné modré oblohy. Vlastní vrchol Wildspitze ve 3.772 m n. m. je skutečně „spitze“ a moc prostoru na posedávání tady není. Wild Sp. nad krajem vyčnívá a poskytuje úžasný kruhový rozhled. Začátek podzimu umožňuje dohled do obrovských dálek. Na sever od nás se skalnaté vrcholy potápí pod hladinu oblačnosti. Zbývající plocha je zaplněná nespočetnými zasněženými vrcholy, které pro nás nemají žádná jména. Nádherný počasí s mimořádně příznivými podmínkami pro pobyt nás krotí před nějakým zbytečným úprkem. Nemůžeme se nabažit vyjímečného výhledu, pro který je možný si dojít jen několikrát v životě. Tady na vrcholu u plechovky piva lze zřetelně vnímat, jak je určitá vzdálenost relativní pojem. Po půldenním chození po kamenech, šutrech, skaliscích, sněhu a ledu jsme došli do vzdálenosti pouhých dvou kilometrů od chaty, kde jsme se ráno probudili.
                 Sedíme na skutečně jedinečném místě. Ötztalské Alpy jsou nejmohutněji zaledněným pohořím Východních Alp a patří do Centrálních krystalických Alp. Je zde 225 vrcholů převyšujících kótu 3.000 metrů. Ötztalské Alpy jsou v ploše téměř 2 × rozsáhlejší než Šumava. Třetina pohoří přesahuje italský hranice. Uprostřed pohoří se rozprostírá centrální a nejvyšší podskupina Weisskamm, jehož součástí je i Wildspitze se třemi vrcholy, při čemž nejvyšší bod je ve výšce 3.774 m n. m. Nejvýše položené místo v Rakousku je Glokner s křížem na vrcholu jen o 26 metrů nad námi a v celých Východních Alpách je Wildspitze pátým nejvyšším kopcem.
                Slunce se hrne do druhé části svého dnešního putování po obloze a připomíná nám, že léto ještě neskončilo.  Znatelně snáze a rychleji se vrátíme do sedýlka Mitterkarjoch. Na rozdíl od výstupu na okraji ledovce mačky sundáme. S chrastěním želez na batohu sklouznu po kompaktní skále zaplněné skvělými stupy opět na sněhovou vrstvu. Strmý svah se sklonem 50° úplně přirozeně nabízí možnost vyzkoušení slanění. Dva kyblíky a jedna osma jsou dohromady jen tři slaňovací pomůcky. Stejně lákavě se taky nabízí možnost využití cepínu. Slaňovací osmu podám Mírovy a vydám se dolů. Ostatní čeká každých 25 metrů stahování a opětovné uchycení lana. Zledovatělý firn pod náporem Slunce změkl a začíná se tříštit v nárazech špičky cepínu. Ve spodní části se zanořím do sesutých vrstev nového sněhu. Půlmetrová vrstva sněhu, která z oblohy napadala ve středu, se taví, rozpouští a mění ve vodu. Proud studené vody zurčí kdesi pod sněhem, vyvěrá na povrch a zase se ztrácí mezi kameny.
                Přestože je neděle 27. září 2015, včera přecpaný winterraum je už jenom úplně zaplněný. Dlouhá temná noc na pondělí skvěle zapůsobila a vytratily se veškeré náznaky únavy z procházky na čerstvém vzduchu.
              Běhám s foťákem kolem chaty, protože s nabídkou úžasného pohledu se nespokojím jenom koukáním. Obrovské jezero mraků je sevřené vysokými skalnatými horami posypanými čerstvým sněhem. Teď nastává ten správný okamžik. Přes hranu skalního masívu vyrazí oslnivý záblesk. Žhavá koule naší nejbližší hvězdy se hrne nahoru a do všech stran šlehá proudy světla.
             Výlet předčil veškerá očekávání a počasí vytvořilo mimořádně skvělý podmínky, které výrazně usnadnily výstup na Wildspitze. Odnášíme znatelně lehčí batohy. Chatu Breslauer máme nad hlavou a čeká nás už jenom sestup do kilometrové hloubky do Ventu.

 

Náhledy fotografií ze složky Wildspitze