Wetterstein Gebirge
Když na hranicích smotali drátěné ohrady, usoudil jsem, že by bylo třeba se podívat na pořádné kopce zblízka. Tenkrát jsem o celých Alpách nevěděl o moc víc, než jen, že je to pohoří někde v Evropě. V nějaké tiskovině mě upozornili na nejvyšší kopec v Německu Zugspitze. Protože mě samotného nic lepšího nenapadlo, rozhodl jsem se odjet zrovna do Garmische.
26. srpna 1992 konečně vyrážím se Džberym někam dál od Domažlic. Večer se v Garmischi najednou zavřela obloha, kterou občas protrhne záblesk, který vykreslí obrysy hor. Prudký vítr, který cloumal se stromy, doprovázelo hřmění a kvalitní slejvák.
Ráno už bylo zase nádherně. Obstaral jsem si mapu a se Džberym jsme sebekriticky usoudili, že pěšky se nahoru prodírat nebudeme. Přesto jsme si vysokých hor několik dní skvěle užili a hlouběji do hor jsme se rozhlídli z vrcholu Zugspitze po tom, co jsme se tam vyhoupli lanovkou.
8. září 1994 jsem se tentokrát už sám octnul pořádně propocený u chaty Höllental. Cesta sem vede úžasnou soutěskou, kterou se dolů řítí spousta vody. Kotlina Höllental je uzavřena kolem dokola dvoutisícovými vrcholy a tuto souvislou hradbu narušuje jen průrva klammu široká pouhých několik metrů. Protože je teprve 17 hodin, hodím si batoh na záda a zmizím do mraků. Obklopen mlhou zjišťuju, že začíná pršet. Vzhledem k počasí stoupám pořád dál a doufám, že se setkám s něčím relativně útulným. S postupujícím večerem se ve výšce kolem 2.300 metrech rozhodnu věci rozbalit a přenocovat pod velkým převislým balvanem. Déšť se změnil v mokrý sníh, ale to už jsem měl spacák důkladně promáčený. Pořád se ochlazovalo a vítr na mně hnal sněhové kuličky.
Uvědomil jsem si, jakou cestu jsem sem pronikal. Strmé úseky zajištěné ocelovým lanem. Kolmé skály zpřístupněné kramlemi a kolíky. Cesta prostupnější skálou a kamenitými svahy byla značená červenými body. Začal jsem mít obavy. Jestli se mlha nerozplyne a sníh zakryje červeně namalované orientační body, asi budu mít problémy najít schůdnou cestu do údolí. Pak jsem zase jednou vykoukl ze spacáku a odhrnul omrzlou celtu. Kotlina byla ucpaná hustým oblakem, výhled do kraje byl zatarasen temnými obrysy hřebenů hor a jasná obloha byla zaplněná hvězdami.
Když jsem se v 6 hodin zase probudil, opět jsem byl pohlcen mlhou, ale tma už byla jen šedivá. Na víc jsem nečekal. Oblékl si, co jsem měl a celtu do báglu nacpal i se zmrzlým sněhem, protože se ta krusta nějak odloupnout nechtěla. Jak jsem klesal níž, tak sníh rychle ubýval. Cestou jsem procházel stádem více jak 20ti kamzíků, které jsem z cesty téměř musel odstrkovat rukou. Mlha se pak najednou neuvěřitelně rychle roztrhala a uvolnila průchod slunečním paprskům.
Tento zážitek mně zcela zásadně ovlivnil. Přehodnotil jsem své počínání venku a hned po návratu domů jsem investoval do 80ti litrového batohu, trekových hůlek a stanu. O možnosti zajištění vlastní bezpečnosti jisticími prostředky a dalšími pomůckami, jsem zatím nic nevěděl. Na chatě jsem se snažil rozložit ztvrdlou celtu, ze který se konečně odlupoval zmrzlý sníh a rozvěsil vodou nasáklý spacák.
Pak jsem se vrátil zpět do míst, kde jsem nocoval a zjistil jsem, že jsem došel až na morénu téměř k okraji ledovce. Odpoledne jsem zakončil výšlapem na Schwarzenkopf.
Vysoké skalnaté pohoří obalené rozlehlými lesy a protkané potoky s vodopády, ponory a vývěry mě poměrně zaujalo a do oblasti nejvyššího kopce v Německu jsem se opakovaně vracel.
Na trase k horám překáží Mnichov, který stojí za cestu a trochu porozhlédnutí. 1. září 1995 jsem v Mnichově šel do Alte Pinakothek prohlédnout si autoportrét Albrechta Dürera. Galerie byla na několik let zavřená, ale spoustu skvostných obrazů renesančních malířů přenesli do protějšího baráku, takže jsem si nejen Albrechta Dürera stejně vychutnal. Když už jsem byl tak blízko, tak jsem se vydal dál na jih s vědomím, že Zugspitze je přikrytý 1,5 metrovou vrstvou sněhu.
Druhý den ráno se Slunce snaží prosvítit krajinu a já se vydám na procházku k chatě Hirsbichl. Zde v 1.700 m n. m. už je souvisle nasněženo a na Osterfelderkopfu ve 2.050 m jsem ho hůlkou naměřil 70 cm. Přes Schwarzenkopf sejdu do krásného údolí Höllental. Cestou dolů se mraky rozhrnou a nad skalnatými hřebeny hor vyčníval kolosální zasněžený Zugspitze. V kotlině postavím stan a jdu do chaty na mnichovskýho Löwenbräu.
22. června 1997 jsem opět odjel do Garmische. Chtěl bych poznamenat, že cestu ve směru Mnichov - Garmisch jsem absolvoval už po pátý a nikdy jsem dálnici tímto směrem neprojel po celé délce. Vždycky jsem se ocitnul stranou ve městě Murnau. Ještě bych chtěl podotknout, že o zdolání některého z vrcholů jsem vzhledem k počasí usilovat nehodlal. Měl jsem v úmyslu se trochu projít.
Ráno na stan ukrytý mezi mohutnými buky dopadaly velký kapky vody a tento typický zvuk doplňovalo šumění deště. Probudím se ve čtvrt na deset a koukám na modrou oblohu. A takhle se počasí střídalo i v následujících dnech. Aniž bych někoho potkával (skutečně pouze jeden jediný chlapík), následující 3 dny jsem se potuloval v nádherném horském prostředí. Přes Kreuzeck přejdu do sousedního údolí potoku Partnach. Můj pobyt ve skalnatých horách nic nenarušuje, jenom ho zpestřuje občasný déšť. Přes kotlinu Anger kolem chaty Knorr se pak dostanu určitě něco přes 2.200 m n. m.
Všechno, co jsem v liduprázdné krajině viděl, jsem vnímal jako velký zážitek. Vodopády, jezírka, půl kilometru vysoký skaliska a rozlehlé lesy jsem si opravdu vychutnal a skutečně jsem si tam odpočinul. Zugspitze, který pohodlně odolává mým úmyslům o jeho zdolání, jsem tentokrát ani nezahlédl.
Náhledy fotografií ze složky Wetterstein Gebirge
