Jdi na obsah Jdi na menu

Watzmann

             Watzmann je vyjímečný a impozantní kopec v jednom z výběžků Německa nad městem Bertechsgaden poměrně nedaleko rakouského Salzburgu. Vrchní část tohoto obrovského balvanu tvoří zhruba tak 1,5 km dlouhý hřeben, na němž se ježí tři vrcholy – nejdostupnější Hocheck – 2.651 m n. m., nejvyšší Mittelspitze – 2.713 m n. m. a nejvýraznější Südspitze – 2.712 m n. m. Přitažlivost Watzmannu zajišťuje dominantní vzhled, kde se ze tří stran dere do výšky nepřerušený kolosální skalní masív. Na rozdíl od většiny jiných kopců se dá tento izolovaný monolit v podstatě po úpatí obejít. Silueta severního svahu je nepřehlédnutelná a nezaměnitelná i při pohledu ze Šumavy. Závratně strmá východní zeď je nejvyšší stěnou v celých Východních Alpách a od hřebene se láme a jednolitě svažuje až ke svahu lemující břeh jezera Königsee s hladinou ve výšce 604 m n. m.
            Zmíněný hřeben se jako prostředí pro působení v tomto kopci nabízí naprosto přirozeně. Dalo se předpokládat, že někdy Watzmann uvidím zblízka. Kromě něj mě však pro svoji výšku, charakter a dostupnost zaujal i Wildspitze vyčnívající nad Ötztalský Alpy. Z obvyklých příčin k žádnému odjezdu do Tyrolska ale nedošlo.
            Jednoho hezkého týdne sleduju vývoj počasí a k mému potěšení zjišťuju, že dneska bude pršet naposledy a zítra bude nad Berchtesgadenem partly cloudy. Zavolám Honzovi, ať se sbalí. Předpokládám, že je nabuzený stejně jako já, ale to jsem se spletl. Původně měl Honza v úmyslu vůbec nikam neodjíždět. Postupně se dopracujeme k tomu, že jen na jih Německa přece jen jedeme a 25. června 2004 v 18:15 hodin zaparkujeme v Ramsau Wimbachbrücke a bez otálení vyrážíme na Watzmannhaus, který postavili o 1.306 metrů výš v 1.930 m n. m.
            Za 3 hodiny stojíme u baru a platíme za nocleh. Pořád si nějak nemůžu zvyknout na průběh placení: „Máte průkaz? Ne? Tak zaplatíte dvakrát tolik“. Ráno do sebe nalijeme horký čaj a celý nedočkavý vyrážíme nahoru. Za nějaký dvě hodiny se v chladným větru koukáme na protější vrchol Mittelspitze. V dalším postupu nám překáží sněhem obalená bivakovací chata. Nakonec se rozhodnu kudy dál a vlezu do okna. Tímto jsem dost nešetrně probudil nějakého chlapa, který s sebou škubnul a ospale na nás beze slova koukal ze spacáku.
            Až dosud to bylo normální chození jako třeba na Šumavě. Hřeben však naprosto zásadně změnil charakter terénu. Někde jsem se dočetl, že je tady cesta zajištěná. Domníval jsem se, že někdo ocelovým lanem zajistil nejen naši bezpečnost a omotal jsem se úvazky a smyčkami. Sice jsem zde několikrát kousek nějakého drátu zaznamenal, ale jeho význam mě unikal. Příště si zmíněné jisticí prostředky už brát nebudu.
            Poměrně snadno za třičtvrtě hodiny sedíme pod křížem na Mittelspitzu, čímž se ocitneme 2.089 metrů nad zaparkovaným autem. Díváme se nejen zpět, ale i dopředu, kde z převalující mlhy vyčníval Südspitze. „To půjdeme až tam?“, ptal se ne zrovna nadšeně Honza. Akorát pohledy do závratné hlubiny legendární východní stěny nám byly odepřený. Z hrany hřebene se odvaloval hustý oblak. Cestu jsem si po celou dobu vyloženě vychutnával a už nahoře jsem věděl, že sem se rozhodně někdy vrátit chci. Cestou jsme občas narazili na zledovatělým sněhem pokrytou skálu, což nám nepatrně zpestřovalo další postup. V jistém místě nás dohnal a předběhl nocležník z bivakovací boudy, který byl jediným turistou, se kterým jsme se zde setkali. Závěr hřebene byl místy tak ostrý, že se dala jedna noha spustit nad východní stěnu a druhá se dala zavěsit nad západní stěnu. Netrvalo dlouho a přechod hřebene dokončíme příchodem ke kříži na vrcholu Südspitze.
            Čeká nás dlouhý a hluboký sestup, který končí o 1.212 metrů hlouběji na okraji údolí Wimbachtal. Zpátky na parkoviště už nám pak zbývá jen 12 km dlouhý průchod tímto krásným údolím. Opět v 18:15 hodin a 12 hodin po odchodu z Watzmannhausu jsme zpátky na parkovišti.

 

Náhledy fotografií ze složky Watzmann