Jdi na obsah Jdi na menu

Warscheneck

24. 3. 2015

          Krajina je prozářená Sluncem, které z prázdné oblohy prohřívá vzduch až nad 15° C. Jaro už dávno vytlačilo mdlou a nevýraznou zimu. Na Šumavě vyloženě šetří sněhem. Loňskou zimu jej úplně zapomněli přivézt. Proto teď parkujeme na Redbuchneru v 757 m n. m. Nad rozbahněnými promáčenými pastvinami se zdvihají zasněžený hory.
          Za zády se nám rozprostírá Sengesengebirge. Zanoříme se mezi stromy. Zvyšující se vrstva sněhu je utažená a tvrdá. Stromy se rozestoupí a vynoří se skvostné zasněžené vápencové kolosy obou Prielů se Spitzmauerem. Slunce se zasune za rozeklaný zubatý skalnatý obzor. Po setmění a 2,5 hodiny po odchodu z parkoviště otevíráme dveře chaty Zeller v 1.575 m n. m.
         V kachlových kamnech hučí plameny. Chatařka s chatařem nosí piva jenom nám. Nikdo další už nepřišel. Pohodový večer si se mnou užívá Honza a Míra s Andreou.
          Ráno si prohlížím masívy nejvyšších vrcholů Mrtvých hor a sleduji, jak Slunce začíná ozařovat vrcholek Großer Prielu a ozdobí jej červenou září. Načervenalý povlak se po zdech masívu rozlévá pořád níže. Majestátní nádherně teple nasvětlený skalnatý kolosy dominují obzoru. Je bezvětří a vyloženě teplo. Tradiční mrazivý začátek nového dne tady zrušili. Máme před sebou celý den. Zatímco se důkladně a rozvážně věnujeme snídani, Olda s Radkou splavený zabírají ve strmém zalesněném svahu pod chatou.
          Zanedlouho se všichni v šestičlenném neustále se protahujícím zástupu  prodíráme strmým svahem na okraj lesa, který se rozdrobí a vytratí kdesi nad námi. Slunce proráží řídký porost a osvětluje krajinu prostoupenou oparem. O horské hřebeny se zaráží nově vysrážená oblaka. Severozápadně od nás obloha ztemněla do černých odstínů. Takový horko nás překvapilo všechny. Svah se pokládá a před námi se rozprostírají rozlehlé pláně.
          Honza připomenul, že zatímco loni v červnu nám procházku v horách komplikovala neobvykle mohutná vrstva sněhu, tak letos je už v březnu té zvláštní formy vody v bílém tuhém stavu poměrně málo. Plánovaný výlet se přes jisté odklady zaseknul na původním termínu, který je tentokrát zřejmě skutečně tak akorát úplně na konci období umožňující podobné výstupy. Přesto jsou obtížně prostupné porosty kosodřeviny pořád ještě pod sněhem a šlapeme po otevřené ploše.
          Vlníme se přes další vyvýšeniny a před námi se otevírají nové profily horizontů. Okolní sněhem zabalené kopce působí mnohem více nedostupně, opuštěně, nehostinně, odlehle a mrazivě, přestože jsou nízké a v létě jsou naopak poměrně vysoko obalené zelenými stráněmi.
          Už jsme 2.100 m vysoko a docela blízko vyčnívá vrcholový kříž. Skvělý podmínky a parádní počasí způsobuje, že si jarní výstup na den jarní rovnodennosti 21. března 2015 vyloženě užíváme bez sebemenší výhrady k čemukoliv. Z batohu vytahuju mikinu a oblékám ji na sebe mezi triko a flísku. Položením prochladlé mikiny na přehřátá propocená záda jsem si zajistil nevšední zážitek. Teď jsme na tom úplně stejně jako v tropech mezi obratníky. 12 hodin světla a 12 hodin tmy s nějakým tím soumrakem a rozedníváním. Jen tu není až takový velký horko.  
          Dvě a půl hodiny po odchodu se scházíme u kříže na vrcholu Warschenecku ve 2.389 m n. m. Výhled se výrazně změnil  a rozšířil. Prohlížíme si celý hřeben vedoucí na Mölbing a stejně tak jsou krásně přehledný dosud za horizontem skrytý kopce na východním okraji Totes Gebirge. Je bezvětří a protrhanými oblaky se prodírá prudký sluneční světlo. Naprosto shodným nakročením ke kříži přichází i nějaký chlapík s lyžemi na batohu. Při pozdravu si uvědomuji, že jsem ani neviděl, kde se tu vzal a odkud sem vlastně přišel. Taky si prohlížíme hlubinu na jižní straně Warschenecku. Strmé skalnaté srázy se zalamují někam pod nás a hluboko dole se vlní sněhem zakrytá kotlina. Najednou přes hranu vykoukne nějaká hlava a nahoru se hrabe nějaká postava v košili s lyžemi na zádech. Až teď vidím stopami narušený skalnatý hřebínek.  
          Zasyčí otevíraný plechovky s pivem. Pobyt na vršku překonává veškerá očekávání. Už je taky zřejmý, že si právě výrazně prodlužujeme možnosti výletů na kopce proti dosavadním 5 letním měsícům. Nabízí se otázka, proč jsme se tak dlouho vyhýbali takovým skvělým zážitkům. Nepochybně jsme si byli vědomi zásadně jiných podmínek proti létu. S ohledem na určité okolnosti trvalo moc dlouho, než jsem zjistil, že už mám při přípravě procházky všechno ujasněný. Když si vzpomenu, co jsem se naotáčel glóbusem, než jsem tam našel pro začátek ideální Warscheneck.  
          Při sestupu potkáme vláček pětice skialpinistů, kteří se krok za krokem blížili k vrcholu Warschenecku. „Co jste tam nahoře předváděli za kreace?“, byl zvědavý jeden z nich. Vyloženě jej zaujalo, jak Míra zahučel a zmizel do díry. Protože se Mírovi pod povrchem schovaný propasti líbí, Honza podotknul, že už ví, kdo se propadne do trhliny, až půjdeme přes ledovec.
          Celý večer prosedíme v prohřáté chatě u stolu. Ledacos si ujasníme. Zjistíme taky, kde se kdo potuloval a kam se kdo chystá. Z oken je vidět, že navzdory předpovědi je počasí poměrně stabilní. Přesto ale nepochybujeme, že končí nezvykle dlouhé období, kdy byla nabídka počasí monotónně zaplněná jenom obrázky sluníčka s nápisem clear.
          Do rána jsou svahy kopce zasypané 15 cm silnou vrstvou jemného prašanu. Sestupujeme od chaty dolů. Rozhlížím se po zasypaných stromech a nahlas vykládám, že takhle zasněženou krajinu jsem už dva roky vůbec nikde neviděl. Večer jsme se shodli na názoru, že na sestup po tvrdém ušlapaném firnu v lese použijeme mačky. Železa však zůstanou v batozích a pod nohy znovu připevníme sněžnice.

 

Náhledy fotografií ze složky Warscheneck