Jdi na obsah Jdi na menu

Traweng a Alberfeldkogel

          Nastal očekávaný okamžik a v sobotu 9. června 2018 šlapeme po trávníku kytkami porostlých palouků Tauplitzalmu v pohoří Totes Gebirge. Samé balvany a nespočet kráterů krasových závrtů. Palouky jsou rozbouřené a rozvlněné. Tradiční vápencové Alpy se vším všudy. Okolí je zaplněné rozsáhlou zástavbou. Usilovná snaha o přetvoření krajiny k využití ale nedokázala tolik narušit neupravený a přírodní prostředí kolem. Prolákliny jsou zaplavené jezery. Relativně nízké kopce jsou ještě pohlcené porostem, z nichž vyčnívají vápencové hroty vrcholů. Povyrostlé hory jsou nedaleko všude kolem.
       Za chvíli už stoupáme po nevýrazné pěšině, která je tady zjevně pouze a jenom pro zpřístupnění zajištěné cesty Gamsblick. Cestu jsem vybral pro Víťu. Gamsblick bude jeho úplně první zajištěnou cestou s příležitostí pořádně si osahat skálu, pokud pominu ukázku na Pastýřské stěně v Děčíně.
       Mineme rozměrný portál jeskyně a navlíkáme se do úvazků. Nad hlavami nám cvakají karabinami dvě dvojice. Brzy je následujeme. S Víťou jdeme vepředu a cestu zametají Míra s Mírou. S Grimmingem za zády začínáme zdolávat skalní masív. Čeká nás pouhých 200 výškových metrů k vrcholu kopce Traweng s křížem v nadmořské výšce 1.981 metrů. Cesta je ve výrazné většině délky vyhodnocena obtížností „C“ a vzhledem k dostupným informacím je zřejmé, že pro začátek jsme sáhli na správné místo. Cestu prostupujeme plynule optimálním tempem bez sebemenšího zádrhelu. Parádní pohodové lezení, které si bezvýhradně všichni užíváme.
           Cesta z vrcholu k další jeskyni na úpatí je pořád hodně zajímavá. Květy jarních kytek mezi zbytky sněhu vytváří působivý kontrast.
        V rychle ubíhajícím odpoledni pokračujeme sestupem k jezeru Steirersee. Jezero dlouhé 700 a široké 200 metrů s největší hloubkou 21 metrů je mimořádně působivě zapuštěné do zalesněných svahů vápencových skalnatých kopců. Sedíme na břehu a koukáme do průzračný vody. Krásný letní den opět zajistil naprostou pohodu.
      Pozdě odpoledne si dopřejeme oběd na břehu Hallstattského jezera. Nad námi se vypíná Seewand s kdysi vyhlášenou zajištěnou cestou, která je svým způsobem pořád výzvou. Nedokážu odolat a s ostatními znovu nakouknu do zaplavené díry Kesselu. V Kesselu jsou dva sifony. První je 45 metrů dlouhý a 6 metrů hluboký. Druhý sifon je 480 metrů dlouhý a 64 metrů hluboký. Český speleopotápěč Pavel Říha se zde začal potápět od roku 2001 a celý Kessel proplaval v neděli 14. 12. 2003, čímž objevil další přístup do jeskynního systému Hirlatz.
         Po zaparkování u jezera Vorderer Langbathsee zjistím, jak je den krátký a že už je zase večer. Místo na nocleh vlastně ani vůbec nehledáme. Vyhodnocení nocležiště chvilku zabere a než nanosíme věci potřebné pro pohodlný nocleh, třeba stany, začne pršet. Sundám si triko a strčím jej do kapsy. Mrak naplněný prohřátou vodou se nad nás pomalu nasouvá a proud deště výrazně narůstá. Když už jsme v suchu zabydlený, zjistím, že kombinace teploty, vlhkosti a úsilí na stavění stanu nevytváří úplně nejpříjemnější prostředí a jdu ven. Občas si připomenu, že někdy zmoknout je vyloženě lákavý prožitek. Jdu se namočit a opláchnout k jezeru a vypít si na dešti nějaký pivo z plechovky. Dlouho neprší a tak si ještě najdu čas na zprovoznění vařiče a uvařím nám něco dobrého. Polehávám v napůl rozepnutým spacáku a zavřít stan si už vůbec netroufnu.
        Ráno se necháme vytáhnout na Fuerkogel. Ocelová lana vedou někam do mraků. Uvažuju, jestli v mracích skončíme, nebo jestli se skrz ně protáhneme. Kabinu lanovky ještě před zanořením do husté mlhy začne omývat dešťová voda. Po zaparkování se spustí vyloženě vydatný a prudký liják. Po hodně solidním slejváku odcházíme vstříc dalšímu letnímu dni. Všechno rychle osychá, ale současně se utápí ve vše prostupující mlze.
       Sestup k zajištěné cestě HTL Wels na vrchol Alberfeldkogelu v pohoří Höllengebirge je částečně i díky před chvílí ukončenému slejváku schůdný hodně mizerně. Zajištěná cesta je kvalifikována opět písmenem „C“, ale jak už to bývá, není C jako C a tady se rozhodně jednalo o víc než jen poctivé „C“. Kvalitní hluboké stupy skončily. Víťa dospěl k názoru, že si prostě nemá na co stoupnout a tak nějak nevěděl, jak postupovat dál. Rychle si však uvědomil, že si nějak vystačí i s nevýraznými sotva znatelnými stupy a zdárně rychle postupuje nahoru. Podání ruky a popotáhnutí v citelně vykloněném úseku přece jen znatelně usnadní přecvaknutí karabin kolem kotvení lana. Seshora Víťu usměrňuji v držení výstupové linie po hraně pilíře. I malé přešlápnutí může další postup znepříjemnit. Celkově si všichni počínáme skvěle a další výstup podél ocelového lana si zase vychutnáváme. Zespoda nás od vrcholu dělí jen 140 výškových metrů výrazně vyčnívajícího kolmého pilíře. Míra s Mírou nám proráží cestu. O kus výše nás Míra varuje před uvolněným kamenem pod jeho nohou. Vzápětí ztuhlá hrouda vápencového bláta prosviští Víťovi za zády. Víťa povídá, že šutr slyšel, ale neviděl. Kámen nám poskytl zajímavou ukázku a připomenutí, že přilbu lze překvapivě využít i jinak, než jen k připevnění kamery. V horní části se pilíř již pokládá a míří ke kříži.
        Relativně krátká, výborně řešená a jistě výživná cesta s ohledem na skutečnost, že pro kluky se jedná o úplně novou zkušenost, končí u kříže na vrcholu ve výšce 1.707 m n. m. Kříž je taky rozhodně propracovaný a netradiční. V jednotlivých kapsách kovových kostek jsou kameny ze všech zemí Evropské unie.
     Po návratu dolů pod kopec nás překvapí další slejvák nečekaně a skrytě připravený pro rozloučení a odjezd. Z Ebensee popojedeme k Traunskému jezeru, kde se na okraji hor dočkáme žhnoucího Slunce. Zaparkujeme na břehu a s výhledem na Traunstein si dopřejeme poslední přestávku před večerním návratem domů.

 

 

Náhledy fotografií ze složky Traweng a Alberfeldkogel