Jdi na obsah Jdi na menu

Totes Gebirge

           Slibovanou skromnou, nenáročnou, skvostnou, nesmírně pohodovou a bezpečnou procházku v Mrtvých horách, kde si údajně budeme užívat sluníčka, stromů, rozkvetlých palouků, prázdných pěšin, výborných weißbierů na chatách, pustiny vápencového pohoří, krasových útvarů, jezírek a focení začínáme na parkovišti pod Loserem v 1.348 m n. m.
            Ještě odpoledne se nám podaří najít ledabyle ukryté značení nástupu k zajištěné cestě Sisi. Cesta se jmenuje podle jedné holky z Vídně. Cestou k vrcholu je potřeba překonat 4 strmé výšvihy spojené krátkými traverzy. Celkové převýšení zajištěné cesty Loser Panorama-klettersteig Sisi je pouhých 340 metrů.
           Honza se navléká do úvazků a upozorňuje nás, že půjde pomalu. Na tak krátké cestě je to ostatně úplně jedno. „Kdo půjde první?“, zajímám se. Míra s Honzou mě naženou dopředu.
           Svižně a zlehka se zvedám nad sutinu úpatí skalního masívu. Za třetím skalním prahem se uvelebím na trávě a čekám na zbytek výpravy. Když už mám všechno nafocený, přes hranu skály vykoukne nějaká holka: „Nějak se tě na převisu zasekli kamarádi“.
           Dole je naprostý ticho. Nikdo nahoru nepokračuje. Sestoupím na doslech a z hlubiny ke mně proniká sdělení, že Honza se nechá povytáhnout helikoptérou. Pracovnice záchranného integrovaného systému ukončí hovor: „Dobře mu tak. Neměl tam lézt. Ať si to vyžere. Kolegové nemají rádi studený kafe“. Vrátím se zpátky a nacvičím si signalizaci pro osádku vrtulníku.
           Oblaka se hromadí stále více a obloha je pořád temnější. Na stanici policejní letecké služby cvaká lžička na talířku se zákuskem.
           Honzovo tělem proběhne mobilizační zášleh sebezáchovy. Znovu o něco níže se dozvím, že Honza se vyprostil z visu a nahoru se odvážně vydal po travnaté stráni. Když jsme po hodinovém zpestření výstupu zase pohromadě, tak pracovnici IZS probudí další příchozí hovor. Honza pravděpodobně vysvětluje, že už nic nepotřebuje. „Sakra, já na něj zapomněla“.
           Honza využije únikové trasy a nemá výhrady, že si s Mírou dopřejeme poslední kolmý výšvih obtížnosti D. Několik rychlých záběrů a proti kolmé zdi se na mojí úrovni natočí burácející helikoptéra. Jsem rád, že nácvik signalizace nebyl zbytečný. U kříže na vrcholu Loseru v 1.838 m n. m. ukazujeme občanky policajtovi, co pro Honzu přilítl helikoptérou.
           Ráno pokračujeme hlouběji do hor. Ani nám moc nevadí, že jsme zatím viděli pouhou jednu jedinou turistickou značku s číslem 201. Podezření, že jdeme jinudy, než jsme plánovali, se mění v jistotu. V kosodřevině zaplňující povrch vápencové plošiny rozbrázděné neskutečně vytvarovanými škrapy se pěšinka téměř vytrácí. Předpokládám, že stezička ale někam přece vede a někam nás taky dovede. Když se s využitím všech dostupných prostředků podaří provést lokalizaci, usoudíme, že jsem si této úžasné divočiny užili dost a po prakticky jednosměrné cestě se vracíme zpátky. Vstřebáváme další zkušenost: „Modré puntíky nebrat“. „Zážitek nemusí být vždy pozitivní, ale musí být silný“, pochvaluje si Honza tříhodinové bloudění.
           Další cesta nádhernou krajinou zaplněnou nespočetnými krátery krasových závrtů, chladnými otvory jeskyní, modřínovými lesy, kamením a kosodřevinou pokračuje v souladu se slibovanými zážitky.
           14. června 2014 na chatě Albert Appel nás Honza požádá, abychom se posadili: „Na chatu Pühringer dneska už nedojdeme. Nepůjdeme tam ale ani zítra“. Osmimetrová vrstva sněhu za uplynulé jaro ještě neodtála, cesta je pod bílou slupkou pořád ještě ukrytá a nedá se předpokládat, že by jsme dokázali zdárně bez újmy přejít přes mohutnou, vypouklou a vrcholy zaplněnou rozlehlou náhorní plošinu. Takže jsme v parádním počasí něco nakousli. Je ale potřeba tuhle lákavou dobrotu dojíst. …………………………….

 

Náhledy fotografií ze složky Totes Gebirge