Jdi na obsah Jdi na menu

Totes Gebirge

23. 9. 2018

           Slibovanou skromnou, nenáročnou, skvostnou, nesmírně pohodovou a bezpečnou procházku v Mrtvých horách, kde si údajně budeme užívat sluníčka, stromů, rozkvetlých palouků, prázdných pěšin, výborných weißbierů na chatách, pustiny vápencového pohoří, krasových útvarů, jezírek a focení začínáme na parkovišti pod Loserem v 1.348 m n. m.
            Ještě odpoledne se nám podaří najít ledabyle ukryté značení nástupu k zajištěné cestě Sisi. Cesta se jmenuje podle jedné holky z Vídně. Cestou k vrcholu je potřeba překonat 4 strmé výšvihy spojené krátkými traverzy. Celkové převýšení zajištěné cesty Loser Panorama-klettersteig Sisi je pouhých 340 metrů.
           Honza se navléká do úvazků a upozorňuje nás, že půjde pomalu. Na tak krátké cestě je to ostatně úplně jedno. „Kdo půjde první?“, zajímám se. Míra s Honzou mě naženou dopředu.
           Svižně a zlehka se zvedám nad sutinu úpatí skalního masívu. Za třetím skalním prahem se uvelebím na trávě a čekám na zbytek výpravy. Když už mám všechno nafocený, přes hranu skály vykoukne nějaká holka: „Nějak se tě na převisu zasekli kamarádi“.
           Dole je naprosté ticho. Nikdo nahoru nepokračuje. Sestoupím na doslech a z hlubiny ke mně proniká sdělení, že Honza se nechá povytáhnout helikoptérou. Pracovnice záchranného integrovaného systému ukončí hovor: „Dobře mu tak. Neměl tam lézt. Ať si to vyžere. Kolegové nemají rádi studený kafe“. Vrátím se zpátky a nacvičím si signalizaci pro osádku vrtulníku.
           Oblaka se hromadí stále více a obloha je pořád temnější. Na stanici policejní letecké služby cvaká lžička na talířku se zákuskem.
           Honzovo tělem proběhne mobilizační zášleh sebezáchovy. Znovu o něco níže se dozvím, že Honza se vyprostil z visu a nahoru se odvážně vydal po travnaté stráni. Když jsme po hodinovém zpestření výstupu zase pohromadě, tak pracovnici IZS probudí další příchozí hovor. Honza pravděpodobně vysvětluje, že už nic nepotřebuje. „Sakra, já na něj zapomněla“.
           Honza využije únikové trasy a nemá výhrady, že si s Mírou dopřejeme poslední kolmý výšvih obtížnosti D. Několik rychlých záběrů a proti kolmé zdi se na mojí úrovni natočí burácející helikoptéra. Jsem rád, že nácvik signalizace nebyl zbytečný. U kříže na vrcholu Loseru v 1.838 m n. m. ukazujeme občanky policajtovi, co pro Honzu přilítl helikoptérou.
           Ráno pokračujeme hlouběji do hor. Ani nám moc nevadí, že jsme zatím viděli pouhou jednu jedinou turistickou značku s číslem 201. Podezření, že jdeme jinudy, než jsme plánovali, se mění v jistotu. V kosodřevině zaplňující povrch vápencové plošiny rozbrázděné neskutečně vytvarovanými škrapy se pěšinka téměř vytrácí. Předpokládám, že stezička ale někam přece vede a někam nás taky dovede. Když se s využitím všech dostupných prostředků podaří provést lokalizaci, usoudíme, že jsme si této úžasné divočiny užili dost a po prakticky jednosměrné cestě se vracíme zpátky. Vstřebáváme další zkušenost: „Modré puntíky nebrat“. „Zážitek nemusí být vždy pozitivní, ale musí být silný“, pochvaluje si Honza tříhodinové bloudění.
           Další cesta nádhernou krajinou zaplněnou nespočetnými krátery krasových závrtů, chladnými otvory jeskyní, modřínovými lesy, kamením a kosodřevinou pokračuje v souladu se slibovanými zážitky.
           14. června 2014 na chatě Albert Appel nás Honza požádá, abychom se posadili: „Na chatu Pühringer dneska už nedojdeme. Nepůjdeme tam ale ani zítra“. Osmimetrová vrstva sněhu za uplynulé jaro ještě neodtála, cesta je pod bílou slupkou pořád ještě ukrytá a nedá se předpokládat, že bychom dokázali zdárně bez újmy přejít přes mohutnou, vypouklou a vrcholy zaplněnou rozlehlou náhorní plošinu.

 

           O pouhých 1.557 dní později přicházíme opět na chatu Albert Appel. Máme za sebou několik hodin stoupání od jezera Altausseer. Horký letní den způsobil, že do sebe srkáme vodu, kterou vyplavujeme celým tělem zase ven. Podobně využitý dny ale bývají obvykle krátké a než máme terasu chaty před sebou, už je zase večer. Na chatě je překvapivě poměrně hodně lidí. Chatař nás z terasy sleduje, jak se k němu blížíme. Hned jak zjistí, odkud jsme sem přijeli, tak na nás pokřikuje, že už nám běží natočit piva. Honza chataře krotí, že bychom se raději nejdřív trochu vzpamatovali a někam položily batohy. Chatař  Honzovi nevěří, není schopen se zbavit svého přesvědčení, že Češi zase budou pít jedno pivo za druhým a s radostí nás upozorňuje, že už nám piva přináší. Takže se nevyhnutelně uvelebíme u stolu.
           Ráno se nijak nezdržujeme a procházíme zbytky lesa na travnaté plochy. Slunce se vynoří nad okolní hřbety a prozařuje krajinu. Slunce se zvedá na dráze ekliptiky a současně s ním stoupá i teplota. Všude jsou rozházené vápencové kameny. Do palouků se zakusují jazyky vápencových škrapů prorostlých kosodřevinou. Naše putování znatelně zpestřují nespočetné krasové závrty. Od okraje propastí procházíme v těsné blízkosti několika pouhých desítek centimetrů. Někdy mezi nimi vyloženě kličkujeme. Jeden ze závrtů je skutečně zajímavý. Donutí nás shodit batohy a lehnout si na břicho s pohledem do temné studny.
          Cesta obchází úpatí dvousetmetrového kopce Wildgößl. Celkem přirozeně se nabízí možnost pokračovat po cestě pořád dál a obloukem kopec obejít. S Mírou však odbočíme do strmé travnaté stráně a po kamenech se zvedáme někam nahoru. Vidíme horizont, ale údajný vrcholek se za horizontem vynoří ještě dvakrát, než dojdeme na skutečný vršek. Hrana dolů k cestě na severu se láme ostře bez jakéhokoliv náběhu. Dvousetmetrové vyvýšení nad okolím zajišťuje nečekaně zajímavý výhled na všechny strany. Na dohled svítí naježený Dachstein s Hallstattským ledovcem. Vidíme i Gr. Priel a mohutnou vápencovou hradbu nejvyšší části Totes Gebirge. Nižší zaoblené vrcholy jsou působivě tvarované propady rozpouštěných vápenců.
       Po kamenech nahoru a dolů po několika dalších hodinách trmácení dojdeme na chatu Pühringer. Chataře jeho práce vyloženě baví. S úsměvem se vrhne na každého příchozího a zapajtluje mu rukou s přivítacím projevem. Každému předá pohlednici, kam si nový držitel jako obvykle sám bude zaznamenávat všechno, co sní a vypije. Chata Pühringer je další ze 417 chat Alpenveiru v Rakousku a dnes je možná úplně zaplněná. V lagru je s námi pohromadě více Čechů. Dva z nich s námi vysedávají u stolu v speisezimmeru a vykládají, odkud se už rozhlíželi. Rozdíl mezi jejich horolezeckými počiny a naší skromnou turistikou je značný. Oba nás přesvědčují, že jsme ještě mladí a zdolávání mohutných horských masívů máme ještě před sebou. Rychle ubíhající život je nenápadně posunul někam na naší úroveň schopností a možností.
           Ráno 19. září 2018 je zase stejné jako předchozí. Jasno a překvapivě vyloženě teplo. Všechno je promáčené rosou. Slunce je ještě někde za obzorem. Jsme příliš zanoření mezi kopci. Nad námi se zvedá 400 metrů vysoká stráň. Prodíráme se kosodřevinou a zvedáme přes kameny na hranu náhorní plošiny. Náhle je výstup ukončen a opět se výrazně mění charakter a vzhled horské krajiny. Porost skončí. Obrovská kotlina s kilometrovými rozměry je plná sutě, kamenů, balvanů a její povrch je narušený neskutečným množstvím ďolíků, kráterů a jam krasových závrtů. Kolem nás se vypínají výrazné vrcholy kopců Rotsgchirr, Schermberg, Priel a Temlberg. Putujeme dál. Cesta se stáčí a vlní náhorní plošinou do míst, kdy se objevují nové horizonty. Slunce nám svítí na cestu. Po příchodu na Temlbergscharte se na obzoru hromadí temné mraky. Svah Temlberku je výrazně strmý a zvedá se nad námi do třísetmetrové výšky. Nepřehledná cesta je v terénu vykreslená a vrchol je zpřístupněný kvalitním mimořádně zahuštěným značením. Kličkujeme nahoru a hned je zřejmé, že strmá skalnatá stráň je poměrně pohodlně prostupná. Svižným postupem brzy přicházíme ke kříži v nadmořské výšce 2.327 metrů. Ze zkušeností jsem usoudil, že se nelze těšit na zpáteční sestup, který bývá často hodně nepříjemný. Tentokrát jsem však přehodnotil svůj odhad a dolů seběhnu nečekaně rychle. Alespoň pak mohu ležet na trávníku a sledovat, kudy se Míra s Honzou vracejí.
         Projdeme kolem zbytku letadla Junkers JU 52, jehož piloti zde v mlze v roce 1942 přistáli tak nešetrně, že z letadla vytvořil změť kovového šrotu, ve kterém nikdo nepřežil. Brzy se protáhneme úzkým hrdlem dalšího sedla Klinserscharte. Před námi se rozprostře opět prosluněná krajina. Hluboko pod sebou vidíme třetí chatu výpravy Prielschutzhaus. Nad námi se vypíná impozantní Großer Priel. Naproti vyčnívá jeho nižší špičatý protějšek Kleiner Priel. Mezi nimi se táhne hřeben s hlubokými zářezy. Na jihu se vlní další hřeben s Hochmölbingem v nejvyšším místě. Spitzmauer si nakonec prohlédneme ze všech světových stran. zajímavé je, že jsme za celý den od chaty k chatě vůbec nikoho nepotkali a ani nezahlédli. Byli jsme v horách úplně sami, když pominu statečné a odvážné lovce u chaty Pühringer, kteří se zřejmě domnívali, že tady pobíhá zbytečně moc kamzíků.
              Ráno může člověka napadnout ledacos. Po dalším noclehu vykouknu z okna a první co mě napadne je, že je škoda v takovém počasí odcházet dolů. V souladu s představou nám totiž  zbývá už jen „slanění“ do Hinterstoderu. Tento týden poprvé souhlasím s Mírou, který tady od rána do večera chodí jen v triku a odolávám až nepříjemnému horku. Nahoru stoupá značné množství nabuzených turistů. Nemám důvod a ani jazykovou schopnost někoho zdržovat nějakým tlacháním. Proti mně jde chlap, který vypadá, jako kdyby vyšel ze sprchy. „To je horko, viď“, prohodím k němu, když se míjíme. Chlap se ke mně otáčí a česky mě potvrdí, že je skutečně horko. Prozradí mě ještě své představy o dalším pobytu nad chatou Prielschutzhaus.
            Po ověření dosud získaných informací jsem zjistil, že jsme v horách přešli asi jen něco přes 40 km s převýšením 3,5 km. Vlastní vzdálenost není až tak důležitá a i relativně krátká vzdálenost mezi chatami dokázala zajistit využití celého dne takovým způsobem, že nám procházka večer docela stačila. Přechod pohoří byl docílen pouze desetitisíci kroky na jistotu. Až na vyjímky pořád jen z kamene na kámen a přes další šutry. Skvostný výlet bez sebemenšího náznaku zádrhelu jsme si užili za ideálních podmínek a celý 4 dny nám bylo dopřáno nádherné počasí.

 

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky Totes Gebirge