Prázdnou plochu stolu v opuštěné chatě Giussani narušují dva půllitry piva. Naproti mně se snaží neusnout Míra. Skutečnost, že můžeme usrkávat zrzavou vodu v tak vyjímečném prostředí, nasvědčuje tomu, že se podařilo vyřešit problémy, získat odpovědi na řadu otázek a uskutečnit nejasné představy o vytouženém výletě do ampezzenských Dolomit. Trochu však předbíhám.

             Parkoviště u chaty Angelo Dibona zůstává hluboko pod námi a ověšeni nějakými 10 kg materiálu se poněkud těžkopádně vznášíme po rozeklaném jižním hřebeni na Puntě Anně v masívu Tofany di Mezzo.
             Dopřáváme si slibovaný „skutečný lezecký zážitek“. Cesta k vrcholu podél ocelového fixního lana je neskutečně dlouhá. Spodní část výstupu, která patří k nejnáročnějším v Dolomitech, je místy mimořádně exponovaná. Strmé až téměř kolmé výšvihy jsou přerušované obcházením skalních věží, sestupy do sedélek a dlouhatánskými traverzy.
             Teprve po několika hodinách se vynoří vrcholová část nejvyšších z Tofan. Další náročný členitý postup je ukončen v sedle ve 2.924 m n. m. pod Bus de Tofana. Před námi se rozprostírá široká kotlina vyplněná sněhem, který zde leží jako pro nás nepřekonatelná překážka. Z výrazně převislé stěny crčí spousta vody. Nástup do závěrečné části výstupu vidět není. Vzdušnou čarou je vrchol 550 metrů daleko a o 320 metrů výše. Vyčnívající kříž je poměrně blízko a současně hodně daleko.
             Při návratu se před Puntou Annou odkláníme z hřebene a sestupujeme do suťových polí. V těchto hromadách štěrku se mně podaří odhalit skvělou možnost návratu z vrcholu Tofany di Mezzo. Z obrovského skalního okna vedle Bus de Tofana lze suťovým svahem sestoupit až na cestu k chatě Dibona. Takové zjištění poskytuje docela úlevu, protože vzdálenosti na Tofaně di Mezzo jsou skutečně značné a představa dlouhého sestupu pobyt na zajištěné cestě lehce komplikuje. Zásadní a podstatnou část výstupu a prostoupení zajištěných cest Punta Anna a Giuseppe Olivieri jsme k naší spokojenosti zdárně zdolali. Po celodenním pobytu ve skalním masívu si tedy jako jediní hosté dopřejeme malý voraz na chatě Giusanni. V blízkosti chaty vyčnívá zdivo několika válečných budov z let 1915 – 18.
             Docela solidní bouřka vyčistila vzduch a v pátek 22. června 2012 ráno se konečně můžeme kochat impozantním a neodolatelně provokativně lákavým hrotem Monte Antelao i nejvyšším kopcem Dolomit Marmoladou. Vstříc Tofaně de Rozes odchází společně s námi ještě 3 páry z Liberce. Jedni vzpomínají, jak jim před dvaceti lety uniklo, že začátek zajištěné cesty Giovanni Lipella je v podzemí. Sirky jim nestačili ani na ústí chodby Galerie del Castelletto. Pak se svezli s někým, kdo nějaký světlo držel v ruce. Tunel má délku 800 metrů a zvedá se nahoru s nečekaně strmým sklonem. Po návratu do vysokých srázů západní strany kopce, se začínáme potýkat s ukrutně dlouhými traverzy. Zdoláváme jednotlivé mohutné terasy, slézáme po nich dolů a zvolna se stáčíme na severní stranu.
             Nějaký přesun do vzdálenosti 10 km působí jednoduše do té doby, než si člověk uvědomí, že si nevyhnutelně hlídá každý našlápnutí, vyhlíží každý chyt a každých pár kroků je nucený přeložit jištění. Jak je třeba se na další postup soustředit, jsem si uvědomil, když se z neznámých a nepochopitelných důvodů ocitám nad lanem. Další posun v prostoru se mně podaří s mimořádným úsilím na hraně udržitelnosti na skále. Abych to nedramatizoval, tak cesta se často mění i ve schůdný terén a na spoustě úseků jsem jištění vůbec nepoužíval. V některých místech bylo překonání gravitace ale obzvlášť náročný. Kdo nezažil, nepochopí. Vlastní pohled do zdánlivě nepřekonatelného lezeckého terénu nás ale upozorňoval, že si zde stejně pořád jenom hrajeme.
             Když jsme na severní straně zahnuli rovnou nahoru, nároky na další postup a přiblížení se k vrcholu znatelně narostly. Míra vyhodnotil některé úseky jako „výživný“. Nevšední délka cesty, relativně velká nadmořská výška mezi 2.500 až 3.000 metry a vlastní převýšení posunulo zážitek z lezení cest na Tofanách tak, že Johann se Seewandem v Rakousku působí skoro až nudně. Teď už jsme ale na zasněženém hřebeni a ke kříži na vrcholu nám zbývá posledních 200 výškových metrů. Chvíli se tady zdržíme se třemi Pražáky s výměnou informací a pochlubení se se zážitky v masívu Tofany de Rozes. Nikoho dalšího už jsme na kopci nepotkali a ani neviděli.
             Vrchol Tofany de Rozes ve 3.225 m n. m. je parádní a výhled úchvatný. Když si seshora prohlédneme vrchní část Tofany di Mezzo, zjistíme, že doporučované mačky v batohu nám už druhý den dělají jenom zátěž. Naopak začínáme postrádat návleky, které by batoh dolů táhly nesrovnatelně méně.
             Sestup východním svahem, který trojice z Prahy využila i pro výstup, vyžaduje další soustředění. Skálou stékají proudy vody a rozbředlým sněhovým polím se snažíme vyhýbat v sesouvajícím se štěrku. Jedna dvojice z Liberce si odpustila závěrečnou část výstupu severní stěnou, zajištěnou cestu opustila na Tre Dita a uvelebena u okna chaty celou hodinu sleduje, jak se nám daří sestupovou trasu vytvářet. Současně naše počínání porovnávají se snahou zbývajících čtyř. Akčnější většina liberecké výpravy na vrchol také nešla a po překonání úplně celé zajištěné cesty se z okraje hřebenu vydala dolů chvíli po nás vlastní necestou.
             Nevyhnutelný pivo na chatě Giussani s ostatními a tím představení končí. Ráno se Dolomity napustí hustou vše prostupující oblačností, která je zaklopena temnou deskou, ze které se spustí vydatný liják.