Je pátek 2. října 2009 ráno a na parkovišti společně s Mírou, Luckou a Plhou balíme mokrý stany. Chvíli po odchodu si ostatní navlékají pláštěnky na batohy. „Na co pláštěnky na batohy? Přece nebudu v horách chodit v dešti“, marně obhajuju skutečnost, že nemám čím zabránit nasáknutí batohu.
           Na chatě Prielschutzhausu trochu zregenerujeme, a protože pršet už přestalo, jdeme se na chvíli projít směrem ke kotlině Kühkar.
           Při návratu v solidním slejváku se míjíme se dvěma kluky z Pardubic. Přišla řeč i na počasí: „Dneska je to hegeš, ale zejtra bude plech“, tvrdil jeden s naprosto přesvědčivým výrazem v obličeji. Nedalo se pochybovat o tom, že tomu sám věří.
           V zaplněné chatě kdekdo civí do mapy a do potištěných papírů. Vzhledem k tomu, že nocujeme v podkroví pod plechovou střechou, je zřetelně slyšet, jak se vyjasňuje. Ráno vykouknu ze dveří vyhodnotit situaci. Všechno je promáčený od nočních slejváků a okolí je utopeno v neproniknutelné mlze.
           Než vydatně posnídáme, obloha překvapivě promodrává. Necháváme chatu za zády a stoupáme do sedla Klinsercharte a noříme se hlouběji do hor. Sutinou se dokodrcáme až k ocelovému lanu zajištěné cesty Stodertaler. Tímhle rozhodně snadným kletrštajgem zdoláme dalších 200 výškových metrů. Zhruba ve 2.200 m n. m. vrátíme do batohů přilby a úvazky. Na vrchol Spitzmaueru nám zbývá posledních čtvrt kilometru výškových metrů západního svahu. Vrchní část je pro zpestření pocukrovaná kuličkami sněhu, zkrášlena výrůstky jinovatky a doplněna ledovou glazurou.
           Kousek pod vrcholem se zastavím, rozhlížím se kolem a čekám na ostatní. Lucka neodolatelně dojde až na vrchol. Za nějaký čas opustím batoh a sestoupím o něco níže. Plha s Mírou postávají pod skalním prahem a vymlouvají se, že jim to klouže. Odvětím: „Stejně jako ostatním a všichni se nahoru dostali“. Za chvíli se všichni čtyři fotíme nahoře. Jsme na vrcholu Spitzmaueru ve 2.442 m n. m. a rozhled je skvostný. Paráda a naprostá pohoda.
           Zpátky hluboko do zeleného údolí se vracíme cestou, která obtáčí kopec Weigrubenkopf, při čemž těsně míjíme další výrazný výstupek Mrtvých hor Temlberg. Tím se octneme docela dost hluboko uvnitř náhorní plošiny a izolováním od kulturní krajiny na nás intenzivně zapůsobí tamní horské prostředí. Přecházíme velké plotny zvrásněné hlubokými škrapy. Okolí vypadá jak rozbombardované a všude okolo jsou trychtýře propadů a krasových závrtů. Plocha údolí mezi vrcholy je zaplněné nespočetnými temnými dírami.
           Do večera masív nejvyšších vrcholů Mrtvých hor opouštíme a v závěru cesty si na cestu nesvítíme čelovkami, ale krajinu nám prosvětluje Měsíc v úplňku. Docela dole přerušíme proudy světel zaparkovaného auta. Až když se rozhlédneme, tak si uvědomíme, že svítí přímo na jelena, který s mohutným parožím klečí na louce a řve na lesy.