Jdi na obsah Jdi na menu

Säuleck

28. 7. 2015

          Koukám, jak v oblacích prachu po sežehnuté žluté pastvině cválá stádo dobytka. Vodáci v Otavě za sebou po kamenech na koňadrách tahají lodě. Zatím se za nimi ještě nepráší. Hodnotím vývoj počasí v Alpách. Střídají se deště se slejváky.  „Hele, tady je v předpovědi jedna díra, kde Slunce proráží oblačnost!“
        Stoupáme dlouhým, táhlým a vytrvalými dešti důkladně promáčeným údolím Dösener. Dösenbach odvodňující okolní kopce omývá kmeny stromů na břehu  a s velkým hlukem se prudce valí směrem k Mallnitzu. Vlastní pěšinka ve svahu sbírá vodu do přirozeného žlabu a vytváří dojem, že procházíme korytem potoka.  Celý kraj je prostoupen mohutnou oblačností, mlhou a párou. Slunce hledá nějakou díru v mracích a snaží se pořádně prohřát vodou přesycený vzduch. Pot se ze mě řine, stéká, kape a na výstup postrádám ručník.  Slunce vzdává snahu nás zahřívat a dovolí mrakům ochladit nás dalším oblíbeným deštíkem.
           Chata Arthur von Schmid Haus je postavená ve výšce 2.272 m n. m. na břehu jezera Dösener a je prohřátá solidně rozpálenými radiátory topení.  Nepřehlédnutelná změna po příjezdu z domácích „tropických“ podmínek. Blesky začínají prořezávat oblohu pro větší  poutavost až po setmění. Bouřka se neobejde bez pořádných poryvů větrů, který šlehá provazy vody do oken chaty.
           V neděli 26. července 2015 ukazuje teploměr u dveří do chaty pouhých 5°C. Poměrně dlouhý nástup k úpatí Säulecku je s ohledem na schůdnost a působení prostředí vyloženě příjemný a pohoda s vyhlídkami skvělého lezení je ještě umocněna slunečným počasím.
        Přecházíme ztuhlé až zledovatělé sněhové pole, které lemuje okraj skalního masívu. Začátek zajištěné cesty tvoří poměrně dlouhá, ale především strmě nakloněná rampa. Znatelně vysilující je ujištění, že voda snižuje tření. Přilnavost podrážek se někam vytratila a hladký povrch skály neumožňuje spolehlivý záběr.
        Poměrně členitým terénem šplhám k dalšímu převislému výšvihu. Nakoukám, kde bych se snad mohl vzepřít a kam až dosáhnout, abych se dokázal na skalní blok vytáhnout. Takhle exponovaná a fyzicky našponovaná místa bez nějaké stabilní opory ve skále vyžadují rychlost. Zaberu a vyšvihnu se nahoru. Ve chvíli největšího náporu mě smyčka na jištění táhne zpátky. Ne zrovna přesvědčivě visím za jednu ruku a znovu odepínám karabinu pod sebou, abych uvolnil smyčku, kterou jsem protáhl pod fixním lanem. Moje ruce, a tím spíše ne jedna, nejsou zvyklý na manipulaci s takovou váhou, jako je moje tělo s batohem na zádech. Letmo zahlédnu modrý pruh odsedávací smyčky.  Sáhnout pro karabinu na úvazek a přemístit ji nad sebe na fixní lano již přesahuje moje schopnosti a spustím se do visu. Houpám se na karabině a nechám spuštěný nepoužitelný ruce. Už dříve jsem leckde zaznamenal, že se někdy karabina zasekne na kotvení fixního lana. Protáhnout smyčku lana pod ocelovým lanem jištění  jsem ale napoprvé taky mohl zkusit raději někde v prostupnějším terénu. Zkusím se přemístit nahoru, ale ještě je moc brzy, opět zatížím karabinu a zhoupnu se v sedáku. Znovu si prohlédnu převislý skalní blok, zapřu se nohou o pochybný výstupek a usilovným tahem se vyšmejkám nahoru vyloženě násilně bez jakéhokoliv náznaku nějaké elegance.
              Překonávat gravitaci je někdy skutečně problém, vydejchávám se před dalším postupem. Míra má zase zážitek. Stojí někde, kde se ještě trochu stát dá a kouká, jak se ten druhý ukrutně pere se skálou a neschopně potýká s jedním z mnoha výšvihů. Tyhle výšvihy jsou však zcela v souladu s popisem cesty, odpovídají kvalifikaci náročnosti D/E a jsou hlavním důvodem naší současné přítomnosti. Na Säuleck jsme odjeli právě jenom proto, že tady budeme nuceni překonávat mimořádně obtížné úseky popisované jako „nepříjemná drážka, kompaktní mírně převislá skála, hladká deska, náročné lezení přes převis, krátký převis …..“. Na cestě ale hlavně není vůbec žádný umělý stup nebo chyt, což má naprosto zásadní vliv na celkovou obtížnost a prožitek ze skalního lezení zase někam posouvá.
               Kromě úvodní rampy máme pod sebou na dvě části rozdělenou stěnu a na počátku druhé poloviny vertikálního postupu si nad sebou prohlížíme do nebe trčící jižní hřeben. Ani zde nepostrádáme zpestření v podobě krátkých exponovaných výšvihů. Spodní mimořádně náročná polovina stěny vyžadovala značné úsilí a vyvolávala úvahy, jestli mám zapotřebí takhle zadírat, ale v druhé polovině se dostávám do tempa, v těle se všechno optimálně rozproudilo, dejchám klidně a pomalu a kolmý pilíř si tak neskutečně užívám a vychutnávám.
             Po skále jsme nastoupali něco přes 400 výškových metrů a dostáváme se na západní hřeben, kde se zásadně mění charakter postupu. Hned si uvědomuju, že se nejedná o vzdušný hřeben, ale hranu zdi. Překračujeme kameny široké několik decimetrů, které na obě strany strmě až kolmo padají někam do opory svahů. Vůbec netušíme, jak vypadá pohoří Vysoké Taury na sever od nás. Oblačnost se od zdi odvaluje v takové hustotě, že do ní píchám prstem. Hrana zdi tvořící západní hřeben zakrývá oblohu jako pilový list. Přelézáme jednotlivé zuby ostří pily nahoru a dolů. Neskutečný terén, do něhož mám možnost vstoupit jen opravdu vyjímečně.
              Joseph Cambell kdysi napsal: „Lidé říkají, že hledáme smysl života. Já si to ale vůbec nemyslím. Podle mě se honíme za důkazem, že jsme naživu. Toužíme, aby se ryze fyzické zážitky prolnuly s naším vnitřním světem a realitou, že pocítíme nadšení z vlastní existence“, což tak nějak vystihuje důvody, proč tady vůbec sedíme na skále s pocitem, že jsme si zase dopřáli úžasný a vyjímečný zažitek.
             V poledne se uvelebíme u kříže v nadmořské výšce 3.086 metrů. Celkem snad ani není vůbec důležité, jak nazvat naše počínání na skalním masívu Säulecku v posledních hodinách, ale výraz „turistika“ určitě není  zrovna výstižný.  
              Sestup z vrcholu Säulecku je prostě jenom trvale soustředěný pochod z kamene na kamen přes neskutečně obrovsky rozlehlé kamenné moře. Někdy se porozhlédneme, ale je jasné, že mimořádně přitažlivý a neobyčejně lákavý 3.360 m n. m. vysoký a zaledněný Hochalmspitze prostě a jednoduše vůbec neuvidíme. Místy přecházíme obrovské kamenné plotny a za příznivého počasí se vracíme k chatě a zpátky do údolí. Pomalu se blíží večer, zespoda se zvedá mohutná oblačnost, která vše pohltí do husté mlhy a celý kraj připravuje na další kvanta dešťový vody.

 

Náhledy fotografií ze složky Säuleck