Jdi na obsah Jdi na menu

Rote Wand

           Pomalu a téměř neznatelně ubývá světla a Slunce už dávno osvětluje krajinu někde jinde. V posledních pozůstatcích rozptýleného slunečního světla vykračujeme z lesního porostu do otevřeného prostoru. Na dohled září maják oranžového světla vchodu do chaty Dümler. Poslední desítky metrů se přes pláň hrne prudký proud vzduchu. Silný vítr zametá stopy, ale na tak krátkém úseku nemá nejmenší šanci se nějak prodrat oblečením. Ze všech těch, kteří už si téměř sbalili batohy, se tady se mnou nakonec procházejí pouze Míra s Honzou.
           Tak nějak v souladu s očekáváním se na chatě ve výšce 1.495 m n. m. s ostatními zase bavíme česky. Jeden z Pražáků u vedlejšího stolu si s úlevou vzpomene, kolik byl nucený zaplatit za pivo na Islandu a leje do hlavy jedno pivo za druhým. Další na polici zmerčí kytaru. Chatař Stefan je spokojený, když vidí, jak nám všem chutná a u vedlejšího stolu se rozdrnčí struny kytary. Chlapík do kytary řeže skutečně razantně a doprovázející hulákání s podporou ostatních vyvolává dojem vodácké knajpy. Jedna struna praská a splihle visí, což nevadí, protože ještě zbývá dalších 5 drátů. Stefan se zajímá, na co by měl kdo ještě chuť a jak máme velkou žízeň. Protože správně odhadne, že až do rána tu vysedávat nebudeme, tak nám ukáže, jak máme pozhasínat povolením žárovek v závitu objímky a někam se vytratí.
            Skvostný výhled na vycházející Slunce se nekoná. Je souvisle zataženo mohutnou oblačností. Mraky se nijak nechystají rozestupovat a uvolnit výhledy a naopak sedají níž a obalují svahy kopců. Ve středu a ve čtvrtek tady přisypali další sníh a na volné ploše utahujeme nějakých 20 cm slehlého ztěžklého prašanu. Naprosto ideální stav a úplně skvělý zimní podmínky. Ani se nechce věřit, že po údolích se už dávno rozvaluje jaro. Není však potřeba prošlapávat stopu a využíváme hluboké brázdy skialpinistů, která nás v nepřehledných bílých stráních vede někam pryč. Brzy se nad námi v mlze vykresluje a zase schovává strmá homole Rote Wandu se skalnatou stěnou z červeného vápence.
           U kříže na vrcholu kopce ve výšce 1.872 m n. m. postává spousta lidí. Při rozhlížení se kolem dokola je zřejmý, že Rote Wand nějakým způsobem dnes dokázal přilákat desítky skialpinistů.  Ještě pořád nic nenasvědčuje, že by se mraky chtěly rozestoupit a pustit na krajinu více slunečního světla. Přesto se občas náhle mlha roztrhá a umožní nahlédnout až na vzdálené horské hřebeny. Vůbec nepřichází v úvahu vytváření nějakých pěkných obrázků, ale zaznamenat prostředí za naší přítomnosti je třeba. Z mlhy se na nepatrný okamžik vynořují zasněžené svahy a skalní štíty, ale nějak ani nestihnu sáhnout pro foťák do brašny. Přesto jsme s výšlapem mimořádně spokojení. Okolní krajinu už máme dávno nakoukanou a vlastní zážitky nám umožnila samotná zimní procházka v takovém prostředí za daných podmínek v polovině února.
          Taky se na chvíli ukáže sousední Stubwieswipfel. Nebyl by vůbec žádný problém sejít do sedla, vystoupat další svah a pak se vrátit. Přesto jsme si jej nechali na jindy a prošlapujeme se 1,5 metrovou vrstvu sněhu zpátky k chatě, kde se shromažďujou další davy lidí se skialpami a sněžnicemi.
           Najednou si ta mohutná vrstva všude rozprostřené oblačnosti uvědomí, že v sobotu 13. února 2016 mělo přece být slunečné počasí. Mraky začaly ustupovat, rozpouštět se a bílá plocha je nahrazována modrou barvou. Než se vrátíme do údolí k jarnímu počasí, tak už se Slunce nemá kam schovávat.

 

 

Náhledy fotografií ze složky Rote Wand