Kdysi jsem se dočetl: „Na zajištěné cestě lze najít netušené možnosti uspokojení z mimořádného tělesného i duševního výkonu spojeného s vrcholnými přírodními zážitky, které jsou srovnatelné s pocity skutečných extrémních horolezců a přitom dosaženy s podstatně nižší mírou technické náročnosti a rizika. Absolvování trasy přináší hodnotné zážitky za minimálního rizika, kdy je pobyt v extrémním terénu vychutnáván. Dá se říct, že extrémní horolezectví je, když jste na konci rádi, že už to máte za sebou a lezení po zajištěných cestách je, když na konci litujete, že už to máte za sebou.“ 

              Toho si byli vědomi i horští nadšenci, kteří v roce 1992 (jeden z letopočtů dokončení – asi si to už nikdo nepamatuje) dokončili přitažlivou zajištěnou cestu v severovýchodní stěně nejvyššího vrcholu Mrtvých hor Großer Prielu. Tato technicky náročná cesta nezpřístupňuje těžko dostupný vrchol, ale je vybudována pro cestu samu. Pro zajištění zde bylo nataženo více než 1.300 metrů ocelového lana. Skála je doplněna nějakými kramlemi, kolíky a žebříky, které pomáhají překonávat převislé úseky stěny. Plné dvě třetiny cesty obtížnosti C, D vedou poměrně těžkým terénem, při čemž ani zbytek rozhodně není nijak nudný.

              Totes Gebirge je vápencové pohoří, které má charakter náhorní plošiny s vybíhajícími vrcholy. Pohoří je krasové a největší náhorní plošina Východních Alp je narušená nespočetnými závrty a pod povrchem je vápencový masív protkaný dutinami jeskyní.

               6. října 2001 mám příležitost prodrat se severovýchodní stěnou Prielu i já sám. Podnik mě umožňují Olda s Radkou, Petrem a Sváťou a společně až za tmy přijíždíme do Hinterstoderu, kde spacáky rozhodíme hned vedle auta na břehu řeky Steyer v 605 m n. m.
             Natažené ocelové lano přítomným zcela odstraňuje problém s určováním směru dalšího postupu a společně s kovovými výrobky nahrazující nedostatečné stupy a chyty je ušetří náročného budování štandů s vlastním jištěním. Tím vším je průstup exponovaným horolezeckým terénem degradovaný na turistickou záležitost. Když spacáky opět balíme, je ještě stále tma a na jasné obloze vydatně svítí Měsíc.

             Ještě před rozedněním odcházíme vstříc chatě Prielschutzhaus, která stojí na okraji lesa 1.422 m n. m. V 11 hodin a hodinu po tom, co míjíme chatu, už stojíme pod kolmým skaliskem u nástupu do zajištěné cesty. Už samotný začátek vypadá, jako by měl odradit případné váhavce. Olda se hned na prvních metrech vzdá svého předsevzetí, že na laně se bude jenom jistit.
             Přehoupneme se přes výrazné sedlo a do samotné stěny pokračujeme dlouhým traverzem po nakloněných plotnách. Pak se začínám přesvědčovat, proč o tom někdo napsal, že prostoupení cesty má velkou sportovní hodnotu. Kramlí je poskrovnu a pokud je tam alespoň nepatrný výstupek, je nutno vyhledat kousek ohrabané a pošlapané skály pro vzepření na další nabrání výšky. Sklon žebříků (údajně 16, ale já je nepočítal) přesahující sklon 90° se projevuje v tahu na pažích. Cesta se kroutí třičtvrtě kilometru vysokou stěnou ve snaze nevynechat žádnou zajímavou překážku. V horní části je jednolitá plocha vápence narušená strmými sněhem zaplněnými žlaby, které ukrývají ocelové lano. Takže nad závratnou hlubinou z lana vypínám karabinu a pro zbytek cesty ji zavěsím na úvazek. Samotný závěr cesty k 8 metrů vysokému kříži vede po normálně schůdném jižním hřebeni.
             Když se po čtyřech hodinách pobytu ve stěně rozhlížíme z vrcholu 2.515 metrů vysokého kopce, na naší úrovni kolem nás několikrát prolétlo letadlo. Ještě nikdy jsem neměl možnost opětovat pozdrav pilotovi letadla, dokonce aniž bych se musel dívat někam nahoru.
            Z vrcholu scházíme po normální trase ke kuloáru do kotle Kühkar. V sedle pod hřebenem na Brotfall, odkud se do Kühkaru schází, někdo rozhodl o tom, že si zpáteční cestu zpestříme a odcházíme na opačnou stranu. Vydáme se na západ po špatně schůdných vápencových škrapech. Navzdory tomu, že se naše skupina nachází v otevřené krajině, nějak jsme poztráceli vzájemný kontakt.
          Pro snažší postup využívám občasných sněhových polí. Opět vběhnu na sněhovou plochu a při druhém kroku 1,5 metru od okraje se levou nohou probořím. Vzápětí sníh povoluje i pod druhou nohou a pode mnou se otevřela díra, ve které se zarazím o batoh. Nějak jsem se ze sněhu vyprostil a doplazím se k okraji. Tímto jsem s chůzí po sněhu skončil. Naprosto netuším, co sníh zakrýval a jestli to byla jenom mělká proláklina, nebo jsem měl pod nohama „bezednou propast“ krasového závrtu. 1,5 kilometrová procházka po škrapech mě umožnila udělat si představu o vzhledu náhorní plošiny. 
           Slunce už zapadlo za obzor a večer se kvapně blížil. K chatě dojdeme už za šera a po chvíli celý okolí zmizelo ve tmě.