Rosťa sedí na ojíněném trávníku vedle vařiče a úplně nepatrně mu uniká, proč trpělivě čekáme, až se Slunce pořádně nadzvedne a prudkým žárem začne tavit sníh. Zatím jsme ve stínu a zbytky sněhu s okolním bahnem jsou ztvrdlý a důkladně promrzlý. Potřebný i nepotřebný věci si chystáme na břehu jezera Preber  se zamrzlou hladinou v nadmořské výšce 1.514 metrů. Slunce se zvedá nad krajinu a osvětluje zasněžený kopec Preber.
           Preber je nevýznamným a nevýrazným kopcem v pohoří Nízké Taury. Nízké Taury jsou ale sami o sobě svoji značnou rozlehlostí 4.900 km² poměrně významným pohořím Centrálních krystalických Alp, což znamená, že jsme se na chvíli oprostili okrajových vápenců a šli si zase vyšlápnout na nějaký žulový kopec. Považovat Nízké Taury za celistvé kompaktní pohoří by bylo moc jednoduchý a rakouské pohoří se dělí na pět zásadních horských celků, které se ve své podobě od sebe značně liší. Ze severní strany je Preber okousaný a nějakým procházkám nahoru brání snad téměř kolmé skalnaté srázy. Alespoň se po příchodu na hřeben seshora dolů otevře prázdný prostor a zalomená hluboká propast. Od jihu se Preber naopak rozvaluje poměrně nudně uhlazenou souvislou ničím nenarušenou travnatou strání. Bílý svah se rozprostírá do široka do daleka a nad lesem má výšku 850 metrů. A nás sem přilákal právě ten vysoký zasněžený svah, který končí v nadmořské výšce 2.741 metrů.
            Kroutíme se lesem, kde se mezi mohutnými modříny sníh vytratil už téměř úplně. Na lesní cestě zkoušíme, jaký povrch nám bude víc vyhovovat a chodíme po zmrzlém sněhu, zvrdlém bahně a ledu. Společně se mnou si jarní procházku na sluníčku vychutnávají Míra s Rosťou a Andrea s Miluškou a pak ještě několik autobusů skialpinistů.
           Nad chatou Preberhalter, kterou někdo stloukl v nadmořské výšce 1.832 metrů máme možnost ještě kousek jít po suchém trávníku, ale kličkování mezi drny hodně rychle ukončí souvislá vrstva sněhu. V mrazivém ránu by někde nahoře mačky jistě přišly vhod, ale v současné chvíli jako obvykle svoji vahou jenom brání plandání jinak téměř prázdného batohu.
         Charakter terénu nám poskytuje pouze vytrvalé stoupání nahoru. Jeden ze skialpinistů z nudy dolů hází přilbu a se zájmem sleduje, jak se někam kutálí. Přestože přilba zůstává kulatá, tak se na trávníku točit přestane a Rosťa mu ji přináší zpátky, aby ji mohl dolů poslat znovu a pokračovat v zábavě.
           Vypodložíme paty vázání sněžnic. Svah se naklání do poměrně slušného sklonu, a protože je okraj svahu lemován modrým horizontem, tak můžeme sledovat, jak moc jdeme do kopce. Rosťa se dostal do tempa a poměrně brzy splynul s malinkatými mravenečky roztroušenými na stráni. Pod záminkou zajišťování dokumentace vydýchávám strmý kopec zvednutý na 30°. Slunce žhne a pálí úplně neskutečně. Je vyloženě horko. Oči pálí od slaného potu a svědí provlhlý vlasy. Postrádám kraťasy. Když si stáhnu propocenou mikinu, tak usoudím, že nic se nemá na sněhu přehánět a přece jen si ji s ohledem na okolní prostředí zase oblíknu.
              Na skalnatém hřebeni kousek pod vrcholem čeká Rosťa a začne se nám svěřovat s problémem, který není schopen pochopit. Jeho modrý sněžnice mají totiž jiný vázání.
             S výrazným nárůstem nadmořské výšky se přece jen znatelně ochladilo, i když je nápor Slunce pořád hodně patrný. Jednoduchý kříž trčí do modré oblohy. Poslední desítky metrů a jsme na vrcholu Preberu v nadmořské výšce 2.741 metrů. Než se stačíme trochu rozkoukat, tak se zničehonic kolem nás vysráží úplně zbytečná mlha a máme po koukání. Zvláštní je, jak má Slunce problémy své záření prodrat skrz trochu párou zahuštěný vzduch. Překvapivě vytahuju z batohu nejen plechovku s pivem, ale i bundu, čepici a rukavice. Rosťa s úlevou nachází své vlastní sněžnice.
              Modré oblohy se nedočkáme a odcházíme za ostatními skialpinisty, abychom uvolnili prostor pro ostatní lyžaře. Kupodivu sem pěšky se sněžnicemi nikdo jiný dneska nešel. Vlastně Preber ani není na procházky se sněžnicemi doporučovaný. Zřejmě je předpoklad, že by bylo škoda takovou krásnou stráň scházet pěšky, místo sjetí na lyžích. Čeká nás 1.200 výškových metrů na opačnou stranu než ráno.
              Když se otočíme zkontrolovat kopec nad sebou, už se zase koupe v temně modré obloze. 
              Přestože jsou sněžnice podkovaný ocelovými hroty, tak se snaží chovat jako lyže a na rozdíl od skialpinistů nás přijatelnou rychlostí hrnou dolů. Někdo se raději posadí do sněhu a veze se dolů. Pěšky se totiž v rozbředlým sněhu a v takovém svahu dost dobře jít ani nedá. Jsme o 235 km jižněji a dokonce téměř přesně na jih od nás, je už 25. března 2017 a přece jen je znát, že tady jaro docela znatelně postoupilo na cestě k létu. Není pochyb, že dnes byla poslední možnost, jak se v nižších nadmořských výškách slušně projít po sněhu. Skialpinisté na vrcholcích vyvěšují černý prapory a chystají se na letní procházky bez lyží. Sníh je dole tak rozmáčený a natavený, že se i se sněžnicemi zcela nezvykle boříme a občas někam hluboko zapadneme. Na trávník nad chatou se vyloženě těším a pro dnešek mě přestává bavit chodit po sněhu. V přece jen na březen dost vysoké nadmořské výšce 1.887 metrů sněžnice sundáváme.
           Nečekal bych, že letošní první podběly uvidím u alpského jezera. Krásná procházka po jarním zasněženým Preberu a vůbec ve všech ohledech skvěle vydařený výlet končí a jedeme domů na večeři.