Mont Blanc je se svojí výškou 4.810 m n. m. nejvyšší kopec tady v okolí. Tento obrovský ledovcový masív od ostatních částí Alp oddělují údolí řek Don, Ferret a ĹArve, které souběžně směřují s hlavním hřebenem tvořící hranici mezi Itálií a Francií. Celý masív Mont Blancu je od sedla Seigne po sedlo Bonhomme dlouhý kolem 40ti km a šířka horského řetězce se pohybuje mezi 8 – 15 km. Úchvatné ledovcové plochy tvoří něco kolem 50ti ledovců.  Masív Bílé hory je tvořený z krystalické žuly a břidličné ruly.

Strmé jižní srázy Mont Blancu poskytují hodnotnější dosažení vrcholového hřebene. Nám však nejde jen o cestu jako takovou, ale především o vrchol, takže na programu jsou zaledněné svahy francouzské strany. K úpatí kopce však přijedeme v italském Courmayeru. Před očima máme okraj ledovce Brenva a všechno ostatní je zabořené do mohutné oblačnosti. To je v pořádku, protože pěkný počasí máme objednaný až od zítřka. Nemůžeme to s našimi požadavky přehánět. Do sousedního údolí se protáhneme dírou v kopci. Podzemní spojení mezi Francií a Itálií vykutali v letech 1959 – 65 a tunel je dlouhý 11.600 metrů.

V kempu v Chamonix si v souvislosti s následným výstupem ujasníme několik podmínek. Jedním z požadavků je, že druhý den po odchodu budeme zpátky. Tím jsme nuceni zredukovat délku výstupu a pobyt na svazích urychlit. 15. srpna 1996 už jsme ve vesnici St. Gervais Les Bains a v nadmořské výšce pouhých 580 metrů se hrneme do tramvaje, která nás vyšmejká až do 2.372 m n. m. Nad námi je slabá vrstva nízké oblačnosti, která v tomto případě plní funkci opony. Po kamenech stoupáme vstříc zasněženým skalám a těšíme se, až se opona rozhrne a konečně se nám představí tamní ledovcové kolosy.

Brzy se okolo nás převalují cáry mlhy a přímo nad námi trčí do oblohy impozantní Aiguille de Bionnasay (4.052 m n. m.) Teď bylo třeba si připomenout, že náš cíl končí ještě o třičtvrtě kilometru výše. Ten však vidět není, pač je zakryt Dôm du Goûterem a ten je zase schován za skalnatou hradbou Aiguille du Goûter, kam dneska hodláme dojít. Ke splnění dnešního plánu je třeba zdolat překážku v podobě 600 metrů vysokého skalnatého srázu. Výstup po skále je komplikován především zhuštěním ostatních turistů a tím, jak se zvětralá skála bortila. Skála pod námi se zalamuje, takže okraj ledovce Bionnassay není vidět. Hluboko pod námi se vznáší helikoptéra a navijákem si pod břicho přitahuje bezvládné tělo, které pak zavěšené přepravuje pryč. Zase někdo, kdo se domů vyprávět zážitky nevrátí.

Nahoře shodím bágl ze zad a ve sněhové závěji vyhrábnu plac pro stan. Tím, že jsem si jej sem v batohu vyvlekl, jsem si na rozdíl od ostatních ušetřil problémy se zajištěním noclehu. Chata postavená v závětří pod hranou je totiž hodně mírně řečeno narvaná. Kromě toho jsem alespoň částečně naplnil svoje představy o nezávislém a soběstačném pobytu v tomto prostředí. Sotva vypnu modrý plátno, začne přes nás proudit oblačnost, sníh se sleje s mlhou a začínají se snášet nové vločky. Zalezu do stanu a opatrně ukusuju klobásu. Slunce zapůsobilo a rty se raději ničeho nedotýkám. Když se napiju z plechovky, vždycky na ní něco zůstane přilepeno. Nakouknu do chaty, kde se na nocleh zaplňuje veškerý volný prostor. Za dveřmi hora bagáže, spacáky na stolech, pod stoly, na schodišti. Nabídnutý místo ve stanu využila Jana, která se krčila za chatou nad vařičem.

Večer představení pokračuje. Mraky jsou stlačený dolů do údolí a z oblaků se vynoří špičaté vrcholy. Vyvrcholením neskutečného pohledu je zasouvání žhavé sluneční koule do nedozírné plochy oblačnosti.

Už v 01:30 hodin opouštím vyhřátý spacák a obouvám se. Než se vypořádám s řemeny na mačkách, mám kvalitně zkřehlý ruce. Naproti mají na stanu teploměr a tvrdí něco o 20ti stupních mrazu. Fascinovaně se rozhlížím. Je úplně jasno. Dole v hlubinách svítí města a vesnice a obloha nad námi je neuvěřitelně moc zaplněná hvězdami. Měsíc tuto nádheru nekazí a ve svahu na Dôm du Goûter se vlní šňůrka čelovek.

Když o něco později ještě úplně potmě dojdeme k chatě Vallot ve 4.362 m, rozhodnu se posnídat. Z batohu vysunu PET flašku s pitím, chvíli ji držím v ruce, abych se vypořádal se zjištěním, že pít se nebude a špalek ledu obalený plastem hodím zpátky. Svoji pozornost tedy začnu věnovat sušeným meruňkám.

Odsud už se kolem skal přibližujeme k vrchní části Mont Blancu. Když dojdeme na vrcholový hřeben, začíná vycházet Slunce, který profil pyramidy Mont Blancu promítá na opar krajiny pod námi. Protože něco takového jsem ještě neviděl, z batohu vytáhnu foťák a zase jej vrazím zpátky. I proto jsem tady. Abych získal nějaké zkušenosti.

Hřeben se horizontálně vlní a na obě strany se kopec prudce svažuje v úhlu asi 45°. Zbývá posledních několik set výškových metrů. Skvělý klimatický podmínky nám umožnily výstup si vyloženě vychutnat.

Přesně v 07:00 hodin se od nás všechno začíná svažovat. Už není kam stoupat a můžeme se rozhlížet kolem dokola. A výhled je opravdu skvělý. Valda sáhne do batohu pro plechovku. Přesvědčí se, že její vyprázdnění nepřichází v úvahu a zmrzlý kus piva zase šoupne zpátky. Baterku z foťáku se třením mezi rukama snažím přesvědčit ke spolupráci. Někomu svěřím Canona, jednou se zvednou zrcátko a závěrka, z posledních sil se kousek filmu zasune do kazety a všechno opět zhasne. S přibývajícími hřejivými paprsky Slunce jsem se však k dokumentování mohl vrátit.

Někdy v 10 hodin se vrátím zpátky ke stanu. Vlezu dovnitř a začnu balit věci. Za hodinu se probudím a v balení pokračuju. Mezitím mám příležitost sledovat, jak na chatu dovezli zásoby. Zavěšená helikoptéra na vrchol Aiguille du Gouter spustila síť a otočila se zádí ke kopci. Pilot nadzvedl ocas a celý stroj se vrhnul dolů do tříkilometrové hlubiny. Zboření stanu si zpestřím svým opatřením proti větru. Okraje stanu jsem založil sněhem, který tak jak byl včera tvárný, dneska je zmrzlý. Chvíli po tom, co jsem stan vysekal, jsem už opatrně sestupoval po skále dolů.

V horní části Gouteru vidím, jak jeden chlapík poslal kámen na dva další kousek pod ním. Kámen prolítl mezi nimi a s rachotem pokračoval dolů k ledovci. Uvažoval jsem, jaký je to riziko, že někdo může někoho vyrazit ze stěny, nebo sám může schytat nějaký šutr seshora. Udělám jediný krok a na ty tři pode mnou pošlu další balvan. Ti dva šťastlivci se přitisknou ke skále a čekají, jestli je šutr srazí dolů. Ten však prolítl mezi nimi, bouchá do skály a kutálí se dál ve spádnici mimo směr průchodu svahem.

O 4 hodiny později se pod Gouterem svlíkám a z batohu vyndávám kraťasy. V krásně letním počasí pokračuju k tramvaji a těším se, jak se dole v Saint Gerve někde v hospodě pořádně nadlábnu.