Do hor začínáme stoupat klammem nad Wörschach. Před námi se rozprostírají kopce obalené rozbujelými lesy. Dojdeme na Bärenfeicht, kde doplním vodu. Po příchodu k chalupě se kolem nás otevře krajina s pastvinami a nad stromy poprvé vykoukne Hoch Tausing. Při pohledu ze západu do oblohy trčí úzká a strmá homole skalního výčnělku. Na protější straně se klene nepřehlédnutelný Grimming.
            Opět lesem dojdeme na další pasteveckou lokalitu Schnehitz a odsud skáčeme přes drny v rozbahněné lesní cestě na úpatí Hoch Tausingu. Snadnou a krátkou zajištěnou cestou dorazíme k vrcholu v 1.822 m n. m. Nakoukneme do hlubiny pod sebe a po hřebeni jdeme na protější okraj skály. V krkolomném a strmém skalnatém svahu sestupujeme k cestě. Nakreslenou čáru cesty sledujeme jak z letadla přímo pod sebou a pořád mě není jasný, jak tento výškový rozdíl snížíme na tak krátké vzdálenosti. Dole obcházíme zalesněný hřeben a v dalším údolí zhodnotíme chatu Hochmölbing.
            Druhý den v 5 hodin se vyhrneme z chaty, kde zatím nikoho dalšího vstávat ani nenapadlo a v krásným letním ránu stoupáme loukami vstříc Hoch Mölbingu. Opět se před námi rozprostře celý masív Dachsteinu i celá střední část Mrtvých hor s dominantními Groß Prielem a Spitzmauerem. Nad námi je roztroušeno něco kolem 20ti kamzíků. Chovají se ostražitě a nepřipouští bližší setkání. Pouze jeden se nějak zapomněl. Když nečekaně vystrčí hlavu přes blízký pahorek, pozdravím jej: „Kuk“. Kamzík s nadáváním začíná utíkat a nevěří mě, když na něj volám, ať se nebojí.
            Ve středu 22. července 2009 je z vrcholu Hoch Mölbingu ve 2.336 m n. m. zřetelně vidět hrbolaté pásmo Šumavy ohraničující horizont. Krásně v dohledu jsou i Nízké a Vysoké Taury. Nahoře nás zmerčí 3 kavčata se žlutými zobáky a somrují něco k jídlu. Dvě z nich se šponují na nohou a téměř zobou z ruky.
            Krajina, kterou pak sestupujeme je členitá a rozmanitá. Pod hřebenem poodejdeme od zajímavých skalních útvarů a přecházíme vlnité palouky. Travnatý porost je narušen záplavou hrotů vápencových kamenů. Vyplašíme tam taky nějakou slepici s kuřaty.
            Po sestupu strmým svahem s několika skalními výšvihy přicházíme do další části oblasti. Charakter se opět změní. Přehledná krajina se uzavře v členitém reliéfu plném skal, dalších krasových závrtů a řídkým porostem modřínů a borovic. Prostor mezi stromy je vyplněn pěnišníky, kterými proráží vysoké stvoly kýchavic a dalších kytek. Tímto úchvatným prostředím dojdeme k průzračnému potoku Goldbachl.
            Dále se plahočíme nekonečnými lesy, až se nakonec zase vrátíme k autu. Skvělý a dlouhý okruh se uzavřel. Tento výlet předčil očekávání.
            Popojedeme do Hallstattu, kde nám zbývá čas akorát tak na nějaký gáblík. Taky nakoukneme do zaplavený díry Kesselu. Kessel je vývěr a tvoří součást jeskynního systému Hirlatz. Zatím je zde zdokumentováno kolem 90ti km chodeb a stále je co prozkoumávat. Vývěr Kessel zasahuje až do hloubky 64 metrů.
            Ráno se prodíráme uličkami Hallstattu. Atmosféru města se snažím na film zaznamenat zase trochu jinak. Podél břehu se pak přemístíme na opačný konec Hallstattskýho jezera do Bad Goisernu a jdeme se protáhnout na další zajištěnou cestu na Predigstuhl. Strmým zalesněným svahem dojdeme ke skalní bariéře a po cestě se prokroutíme až na vrchol v 1.278 m n. m., což jsme rozhodně neměli v úmyslu. Vrátíme se na úpatí skalního úseku a traverzem podél skály hledáme začátek kletrštajgu. Zajištěná cesta byla krátká, ale jinak pěkná. Jen tak pro začátek.
 
            Krásný prosluněný léto a volný víkend mě přivedli k nápadu zeptat se Míry, jestli si nechce jet zachrastit karabinami na Traunstein. Míra s návrhem ochotně souhlasil a v sobotu 19. srpna 2009 jedeme k Traunskýmu jezeru. Z východního břehu jezera v nadmořské výšce 423 metrů se nad placatou krajinou láme kolosální skalní masív. Traunstein je úplně prvním kopcem naježeného alpského pohoří.
            Ze břehu jezera se zanoříme cestou Hans Hernlesteig mezi stromy a ve střední části masívu se zvedáme nad střechy baráků. Po nějakém čase se zase z lesního porostu vynoříme a můžeme se rozhlížet po rozlité ploše jezera.
            V horní části skalnatého kopce uhneme ze schůdné cesty a pustíme se do Traunsee klettersteigu. Z kolmý až převislý vápencový skály vyčnívají tlustý kolíky a zakrátko došplháme až na konec ocelového lana, které nás dovedlo přímo na terasu chaty Gmunden. Nedat si pivo za těchto okolností je prakticky nemožné.
            Pak si ještě poodejdeme k mohutnému kříži na vrcholu Traunsteinu v 1.691 m n. m. Není proč se zde zdržovat a po cestě Naturfreundesteig sestoupíme opět na břeh jezera. Návrat strmým svahem je náročný. Střechy baráků byly dlouho pořád stejně maličký. Dole se skalisko Taunsteinu noří přímo do vln jezera a přístup k domům na úpatí je proražen tunely.
            Začínáme přemýšlet, co podnikneme v neděli. Míra povídá, že mě chtěl upozornit na jednu zajištěnou cestu. Když se od něj dozvím, čím na něj zapůsobila, doplním jej, že dokonce vím, kde ta cesta je. Takže se rozjedeme hlouběji do temnoty Salzkammergutu. Ráno na louce smotám stan a za chviličku už jdeme pastvinami proti proudu potoka Weissenbach k nástupu do nové zajištěné cesty Postalmklamm.
            Lesem podél rokle stoupala sotva patrná pěšinka. Náhle končila u lanového mostu, který se houpal a kroutil nad propastí. Za rohem se hluboká rokle sevře mezi kolmé skály klammu. Průchod klamemm umožňují kolíky upevněné do vápencové skály. Ocelové lano se odvíjí do hloubky skalní soutěsky a láká nás do vlhkých útrob klammu na členitou a rozmanitou cestu. Třikrát měníme stranu klammu. Přechod tvoří lanový most ze dvou lan. V jednom úseku se stěny přiblíží na pouhé asi 2 metry. V tomto místě končí kramle a lano směřuje k další kramli na protější zdi. Je pak na každém, jakým způsobem mezeru překoná.
            Skalnatou strání vylezeme z klammu do lesa, kde si nad stromy vyčnívá bíle zářící vápencová stěna. Do skály jsou zapuštěné mohutné kolíky a lano se táhne někam vzhůru do dálky. Cesta působí zdánlivě snadno prostupně. Tady bylo zřejmé, jak klamou nejen fotky, ale i reálný pohled. Teprve, když jsem vykročil ze země, jsem si uvědomil, jak moc je sklon stěny převislý a proč je stejně jako na Traunsteinu i tahle cesta hodnocena obtížností D.
            Lesem se vrátíme k autu a ve středu už zase můžu normálně chodit.