Jdi na obsah Jdi na menu

Leoganger

           Před chviličkou jsme minuli zatím nejhlubší známou jeskyni Evropy a druhou nejhlubší na světě s denivelací 1.632 metrů. Nikdo netuší, kam voda v hloubce kilometr pod úrovní moře aktivním vodním tokem dále proniká. Východní Alpy jsou geograficky rozdělené na 66 samostatných pohoří. Leoganger Steinberge se zvedá nad námi a je jedním z mnoha alpských pohoří, kde jsme se z žádného vrcholu ještě nerozhlíželi. Převýšení na chatu Passauer do výšky 2.051 m n. m. vzdálené 2,4 km je 1.160 metrů a v souladu s těmito číselnými hodnotami se cesta zvedá solidně strmým svahem. Nad okrajem lesa se zvedá obnažená vápencová skála a teprve betonové schody, terasy a pogumovaná lana vytvořily schůdnou cestu. Útulná chata je parádně usazená v horském sedle Mittagsscharte.
         Slušně rozprouděný vzduch před východem Slunce působí vyloženě studeně. Nad údolím se drží deska husté vrstvy bílé mlhy. Naproti se vypínají Vysoké Taury, které svoji výšku zdůrazňují zasněženými svahy. Na východě vyčnívá Großer Hundstod a vedle něj se rozvaluje dominantní Watzmann vzdálený pouhých 15 km. Výhled je prostě zase parádní.
        9. září 2017 scházíme do výšky 1.940 metrů na úpatí jižní zdi Mitterhornu. Ocelové fixní lano Leoganger Süd Klettersteig se nenápadně odvíjí někam nahoru. Slunce už máme nad hlavou, vítr se utišil a čeká nás další krásný letní den. Otáčíme se zády k údolí zatarasené hustou mlhou a rychle nabíráme výšku. Úvodní úsek obtížnosti „D“ překonávám, aniž bych si jej nějak všimnul. Cesta je pohodově prostupná. Občas je někde třeba trochu skutečně zabrat a na další postup se ještě více soustředit, ale všude se dá stát solidně stát a překládání jištění u kotvení lana mě nijak nezatěžuje. Skutečně příjemným šplháním se rychle ocitneme v druhé polovině cesty. Výška stěny je pouhých 220 metrů a cesta ve skalním masívu je  dlouhá jenom 360 metrů. Číselné údaje sami o sobě vůbec nic neznamenají a ani v náznaku nejsou schopné vysvětlit, jaké úsilí je třeba věnovat na překonání stěny.
          Bez nějakého zdržování si našlápnu na skalní blok, natáhnu se a cvaknu karabinu na další kus lana. Nakročím doleva a současně vnímám, jak se vykláním od stěny. Tady je ten zásadní klíčový úsek, který celou zajištěnou cestu posouvá tam, kam ji dostal. Okamžitě vycouvám. Pustím nějakýho chlapa před sebe. S úžasem sleduju jeho počínání. Chlap neskutečně silou táhne svoje tělo dopředu. Trochu nechápu, jak tu svoji váhu zavěšenou nad propastí může rukama udržet. Míru nikde nevidím. Vůbec jsem neměl možnost jej sledovat, jak traverzem postupuje, protože už je jednoduše pryč. Za tímhle místem jsem přijel. Naklopenou skálu nakoukanou z nesčetných fotek mám přímo před sebou i se zadírajícím chlapem. Za chvíli sám poznám, jaký je pocit být zavěšený v tak vykloněné zdi.
           Dohnal mě další nadšenec. Ten se převislýho traverzu zjevně nemůže dočkat. Zcela nezvykle jej pustím před sebe a chystám si expresky. Vykročím do stěny. Traverz se poměrně citelně zvedá nahoru. V tuhle chvíli ještě netuším, že Míra je poněkud zaskočený, že vidí už druhýho chlapa a já nikde nejsem, přestože jsme šli v těsném závěsu za sebou. Míra od kluka přede mnou vyzvídá, jestli je všechno v pořádku. Chlap se na mě usměje: „Okhay?“ Potýkám se s úvodním strmějším úsekem a udejchaný kroutím hlavou, že ne. Chlap nahoru předává zjištění, že jsem naprosto v pohodě. U dalšího kotvení uvolním tah a sjíždím dolů. Přecvaknu karabinu na smyčce. Orazím. Není třeba se nějak vyčerpávat. Nadlehčím zatíženou expresku a nasadím ji o několik centimetrů vedle. Jeden pohyb odplaví veškerý pochybnosti, jak si s dvacetimetrovým traverzem poradím. S nečekanou důvěrou chlapíkovi podávám foťák. Tady už není co řešit. Teď si traverz taky skutečně vyloženě užívám. Nemít však dvě expresky, nebo správně nastavenou odsedku, tak bych tenhle relativně krátký dva desetimetry dlouhý úsek jednoduše pravděpodobně nepřekonal. Jak snadno může kus smyčky s karabinou extrémní obtížnost srazit na poměrně pohodový terén. Později se dozvídám, že Míra celej traverz urval a odtahal jenom rukama. Zřejmě ani netušil, do čeho nastoupal a valil pořád dál se zavěšenou nevyužitou odsedkou. Pokud jsme až dosud postupovali naprosto shodně vyrovnaným úsilím, tak tady se vynořil výrazný rozdíl a já narazil na mezní hranici. S expreskami na sedáku se však pro mě neskutečná dřina a možná snad i nepřekonatelný problém úplně vytrácí a nahrazuje je pohoda a další vyjímečný zážitek.
         Jsme prakticky na vrcholu. Zbývá jenom krátký komín a „gipfelwand“. A už po pouhých dvou hodinách lezení postáváme u kříže. Aron Ralston jednou napsal: „Naše povaha se pozná podle toho, co děláme. Svou identitu definujeme činy. Pokud nic neděláme, nic nejsme. Dokonce i vzhled našeho těla volně odráží náš životní styl.“ Nepochybně i obsah takového vyjádření je důvodem naší současné přítomnosti na vrcholu Mitterspitzu ve výšce 2.160 m n. m.
         Dolů se vracíme severní stěnou, která je vysoká jen 160 metrů a vlastní fixní lano má délku 270 metrů. Tady se už ani žádné komplikace očekávat nedají, ale obtížnost „C“ a železem zaplněné kolmé srázy nám na sestupu nedovolí nijak pospíchat.
         Povalujeme se na trávníku nedaleko chaty. Na západě se hromadí mraky, které se chystají obalit horské vrcholy a důkladně je opláchnout deštěm, takže náš další pobyt v Leoganger Steinberge je vyřešený.

 

 

Náhledy fotografií ze složky Leoganger