Spíše v podřimování, než v hlubokém spánku slyším nějaké podivné dupání. Zajímá mě příčina a sleduju, jak se ke mě zespoda blíží světlo čelovky. Temnotou se kolem hrne nějaký nedočkavec: „Morgen“. Svým vyrušením mě opět umožní civět na tu neskutečnou záplavu hvězd. Za chvíli mě obchází někdo další. Rozednívá se a provoz houstne. Raději rozepínám spacák a zapaluji vařič. Společně s Mírou překážíme ve 2.148 m n. m. přímo na cestičce v místě, kde jsme včera za tmy cestu k nástupu ukončili.
          O chvíli později mám před očima ceduli Königsjodler. Vzpomínám, jak jsem si doma vychutnával reklamní video a skvělé záběry  ze zajištěné cesty. Několikaminutový sestřih však není schopen zaznamenat úsilí, které je potřeba přechodu 8 věží rozeklaného hřebenu věnovat. Cesta má délku 1.700 metrů, rozdíl mezi nástupní a cílovou kótou je 625 metrů dalších 350 metrů opakovaných sestupů a výstupů zvedne celkové převýšení skalního lezení na kilometr.
          Na úplně prvních několika metrech zaznamenám pořádný tah na ruce. Naprosto vyjímečné prostředí exponovaného skalního terénu nás dokonale pohltí. Samotný začátek hřebene se vlní nevýrazně, ale zdánlivě snadný postup se rychle mění. Vynoří se zubatá hrana, která se dere vzhůru. Jednotlivé skalní věže brání výhledu dopředu. Další krátký strmý sestup po zdi a dole pod nohami zahlídnu krátký lanový most. Šikmo obejdu další věž a sestoupím ještě níže.
          V pátek ráno před balením jsem doma na teploměru viděl pouhých 5° C. Na hromadu jsem tedy přihodil i bundu a čepici. Slunce vydatně rozpalovalo vzduch už od rána a s velikou úlevou jsem konečně stáhl propocenou mikinu a vyměnil kalhoty.
          Ze sedla se zvedá příkrý svah hladkých ploten, kde jsem karabiny zavěsil do úvazků a vyšlápnu si nahoru. Nahoře si sednu na šutr, který vyčnívá jako špička věže. Těsně pod námi pokračuje cesta po laně napnutém přes soutěsku. Začínáme se tu hromadit. Přesunout se po laně jde dost ztuha. Zatížená karabina je ochotná se po laně posunout, jenom když ji nadlehčím a posunu se tělem. Ne zrovna často se mě stává viset na karabině se svěšenýma rukama a přes nohy koukat do hloubky.
          Následuje odpočinkový výstup na další věž. Za vrcholem čeká zajímavý sestup vedoucí k úžasně vyčnívajícímu hřebeni. Sednu si obkročmo na hranu zdí, které se zvedají proti obloze. Neuvěřitelné ostří skalní hradby začíná klesat a před námi se tyčí mohutný kolos Kummetsteinu.
          Dojdeme k úpatí skalního masívu. Do nebe se zvedá téměř kolmá stěna. Stejně jako doposud je i tady umělých stupů poskrovnu. Podrážka pohorek zase až takovou přilnavost nemá. Po několikáté se mě dnešní den stalo, že při vzepření na tření začínám sklouzávat.
         Jednoznačně nejnáročnější úsek cesty jsme měli s Mírou jen pro sebe. Nahoře začínám regenerovat a zanedlouho se vrchol zaplní. Úplně poslední úsek už jdeme namačkaný v řadě za sebou. Poslední snižování pracně získaný výšky, sedélko a poslední hodně náročný místa do horní části Hoher Kopfu. Poslední vršek se zaplní spokojenými spolulezci. Nepohrdnu nabízeným šnapsem. Podél ocelového fixního lana jsme v sobotu 8. září 2012 přelézali akorát 5,5 hodiny.
         Nemůžeme si dovolit přehlížet nedaleký vršek Hochkönigu. U kříže ve 2.941 m n. m. si vychutnáváme dva zasloužený weißbiery. Z původně plánovaného noclehu na kopci nic nebude. Naší snaze o zajištění rezervace pobytu se na Matrashausu vyloženě vysmáli. Není zase až tak pozdě, vrátíme se zvlněnou náhorní plošinou a zalomíme to dolů do Birgkaru.
         Sestupovat touhle trasou podruhé by mohl jen vůči sobě hodně moc bezohledný jedinec. Návrat do údolí nám příjemný zážitky neposkytoval. Nepochybně tomu přispěly i ty těžký almary na zádech, že nás ostatní nejen obešli, ale i utekli někam dolů do hloubky.
        Těším se, jak se rozvalím na nějaký travnatý plácek, ale odporný svah se stále nepokládá. Po setmění si vzpomenu, že za celý den jsem skousnul jen 3 ořechový tyčinky a připouštím si, že nějakou večeří bych nepohrdl. Až po 21:45 hodině v 1.581 m n. m. mimo kotel Birgkaru zahlídneme místo, kam se dají položit 2 spacáky.
         Končí dokonale využitý den přeplněný naprosto vyjímečným zážitkem. Zapnu spacák a v příštím okamžiku už mě svítí Slunce do obličeje.