Cesta plochým údolím vedoucí od hospody Gnadenalm v 1.250 m n. m. je zárukou příjemné a pohodlné procházky k chatě za předpokladu, že je utažená pásovým přibližovadlem až nahoru. Dalším předpokladem snadného a rychlého přesunu na chatu se sněžnicemi na batozích je, že se nám na široké urolbované cestě podaří udržet a za jasného počasí nesejdeme z cesty. U rozcestníku postávají nějaký kluk s holkou. Oba jsou taky odněkud z Čech. Šipka s nápisem Südwiener Hütte a Großer Pleißlingkeil ukazuje doprava někam do stráně. Vůbec nám nevadí, že o několik metrů dále je další rozcestník, který nabízí docela jiný směr a ještě o kus dál bychom se dozvěděli, že chata je otevřená a nahoru se v zimě chodí tudy. Vydáme se tedy do zasněženého svahu, kde už se někdo prodírá k odlesněnému horizontu. Jsme zvědavý, co je nad námi a vracet se nehodláme ani po zjištění, že skutečně jdeme jinudy, protože jsme sem jeli kvůli procházce zasněženou horskou krajinou. Zdejší hory nabízejí neomezené možnosti a čáry od skialpinistů vedou téměř všude. Holka ve vrchní části stráně zjistí, že za určitých okolností jí lyže spíše překážejí  a nepochybně v rozporu s původní představou se sesune o několik metrů níže. Těsně před tím jejího parťáka přesvědčujeme, že nám skutečně tolik nevadí, že se dolů nesklouzneme na lyžích a zase půjdeme pěšky.
           Před námi se rozprostře otevřená krajina a vynoří se horské hřebeny. Připravená zimní cesta se táhne podélně jen čtvrtkilometr od nás. Změna trasy nám umožní prohlédnout si zasněžené Radstadtské Taury trochu jinak a letní cesta je rozhodně podstatně zajímavější a svým způsobem nepochybně i přínosná. Vytvořili jsme si vlastně takový okruh. K chatě se přiblížíme táhlým traverzem. Uhneme doprava a obloukem se přehoupneme přes další bílou vlnu a po úpatí Spirzingeru sejdeme k chatě. Kluk s holkou nás nedohnali, a přestože jsme měli stejný cíl, tak už jsme je neviděli.
          Kus za chatou se začínáme potýkat s mělkou, ale citelně nakloněnou roklí. Po vynaložení znatelného úsilí se jedním krokem ocitneme na okraji rozlehlé zvlněné a naprosto nepřehledné náhorní plošiny, která je lemovaná značným množstvím nevýrazných vrcholů a hřebenů. Ani posouzení údajů o směru a vzdálenostech na vrchol Kleiner Pleißlingkeilu  mě neumožní si vybrat, kam vlastně jdeme, což se ukáže jako záchrana, protože někdy je asi skutečně lepší nevědět, co máme před sebou. Rychle se někam úplně vytratili ti dva skialpinisti, co šli před námi a fotili si tady sněhuláka. Opět jsme přesvědčovaný, že údaje o vzdálenostech a převýšení jsou pro představu náročnosti zavádějící. Vzdálenost jinak zanedbatelných několik set metrů se tady tváří úplně jinak. Pohybujeme se ve výšce přes 2.100 m n. m., když nás začne zpátky zatlačovat nečekaně silný proud vzduchu. Dosud jsme si pochvalovali teplo, Slunce a téměř bezvětří.  Opakovaně jsem se dozvídal, že je vlastně dokonce vyloženě horko. A najednou taháme z batohů nejen bundy, ale i rukavice. Ledový vítr si hraje se sněhem a tvaruje z něj jazyky a vlnky. Koukáme, že nevidíme žádné stopy ani před sebou, ale ani za sebou. Krajina je tak členitá, že ještě pořád nechápeme, kudy se na vrchol dostaneme. Obejdeme další skalní výchoz, stočíme se doleva na rozlehlou sněhovou pláň a teď už máme zbývající část výstupu krásně pohromadě a přehledně přímo před sebou. Každým krokem jsme výš, blíž k vrcholu a cesta nahoru se každým krokem zkracuje. Pravděpodobně se snad vůbec poprvé docela těším na vrchol.
          Na malém sedélku hledáme v batozích něco k jídlu. Zbytek vršku je poslední jednolitá stráň. Vlastně jenom těch posledních několik desítek výškových metrů je opravdu skutečně hodně do kopce. V samotném závěru se také dočkáme tvrdého a utaženého sněhu. Konečně vrchol Kleiner Pleißlingkeilu ve 2.417 m n. m. Malý a výrazný. Už není kam jít dál. Jsme úplně nahoře. Nádherný den, skvostný výhled a úžasný počasí. Ve výrazném kontrastu s ukázkou o několik set metrů níže je nahoře bezvětří.
         Zjišťujeme, že už je téměř 16:30 hodin, což je na jednu stranu sice poměrně dost pozdě odpoledne, ale zase na druhou stranu pořád máme dostatek času na pohodlný návrat dolů. Nicméně je už teď jisté, že dnešní den bude zase důkladně využitý. Původní představa byla, že dnes 24. března 2018 dojdeme jen na chatu a na vršek půjdeme až zítra. Výstupem rozděleným na dvě části by se náročnost v souvislosti s převýšením zásadně snížila. Slunce svítí, nad námi se klene modrá obloha, vrchol máme s Mírou a Rosťou jen pro sebe a vyšlápli jsme si celou cestu z údolí až na vrchol na jeden zátah.
           Celý odpoledne koukáme na trojzubec Dachsteinu. Jeden jediný masív, který jsem schopen poznat. Odsud je zřejmé, že kdysi byl Dachstein s Mitterspitzem a Torsteinem běžný shluk tří vrcholů s normálními svahy, ale pak jej někdo podélně rozřízl na půl. Vytvořil tím tři vysoký kolmý stěny. Kam se ale poděla ta druhá půlka trojice vrcholů?
           Sestup dolů je v souladu s očekáváním nesrovnatelně snažší a rychlejší a už za 1,5 hodiny se zouváme na chatě. Sněžnice máme obalený zledovatělým sněhem. Na chatě Südwiener v 1.802 m n. m. si k nám ke stolu přisednou chlapík s partnerkou z Prahy. Zjevně v horách podnikají ledacos a pořád se jich nemůžou nabažit.
          Ráno je překvapivě teplo. Takových průzračných příjemných rán až tak moc nebývá. Pro někoho nepochopitelně nevyužíváme skvostné nabídky výjimečného počasí a jdeme dolů. Pohodlně a nenáročně. Uježděný a udupaný povrch široké cesty je tvrdý, ale neklouže. Sněžnice na nohách překážejí a tak skončí na batohu i s hůlkami. Za chvíli se zase zastavuju a do batohu strčím i bundu s rukavicemi a čepicí. O to větší překvapení je, když na parkovišti u hospody zjistíme, že teploměr ukazuje -7 °C. Ve stínu znatelně mrzne. Ničím nezacloněný paprsky infračerveného záření však působí hodně moc výrazně a jarní březnové Slunce nás spaluje hned od rána.
      Poloprázdnou dálnicí jedeme přímo proti obrovskému kolosu Hochkönigu. Za chvíli se všechny jarní prozářené zasněžené skalní masívy odsunou někam za nás.