Vykouknu ze spacáku a v ranním šeru se rozhlídnu, kam jsem vlastně v noci pytel položil. Výhled do kraje je zatarasen impozantní hradbou jižních srázů masívu Dachsteinu. V půl sedmý mě probudí budík. Žhavá koule už znatelně vystoupala a do skalních pilířů se zabodávají první sluneční paprsky. K chatě Südwand kráčím v zástupu s Pavlem, Lenkou, Jindrou, Vendulou a Mírou. Na tenhle téměř školní sraz jsem se těšil už dlouho.
             Brzy se dočkáme odpovědi, zda se budou hodit mačky, nebo jestli železa táhneme zbytečně. Rozsáhlá a strmá sněhová pole jsou sice ztvrdlá, ale firnový povrch je rozmrzlý a vede jimi prošlápnutá stopa. Kdo je odhodlaný od chaty sestoupit dolů do kotliny a pak zajištěnou cestou Anna vystoupat 300 výškových metrů po strmé skále na vrchol Mittersteinu, tomuto nástupu se úplně vyhne a plynule se napojí na cestu Johann. Tuto zcela novou cestu Anna obtížnosti C/D lze využít teprve druhý den. Usoudíme, že cvakání karabin si užijeme dost a tuto jistě hodnotnou alternativu jsme si nedopřáli.
             Obejdeme skalní hrot a před sebou máme ošlehanou ceduli Johanna. Nad hlavou se nám tyčí přesně 500 výškových metrů kolmých srázů vápencové skály. Vedle nás do oblohy trčí rozsáhlý a ještě o čtvrt kilometru vyšší masív jižní zdi Dachsteinu.
             Přes úvodní, v textech poněkud zdramatizovaný převis, se přehoupnu snadno a bez problémů. Přelezení výšvihu ale asi skutečně není zase až tak samozřejmý. Chlapík, co stál ve frontě přede mnou, si nastoupal na kolíky a sklouzl po fixním laně. Po tomto vlažným pokusu se sebral a vracel dolů. Vzhledem k tomu, že jsme jej neviděli přicházet, se ale s převisem taky mohl potýkat delší dobu.
             Následující 3 hodiny po kolíkách i po skále stoupáme podél ocelového lana. Strmý až kolmý důkladně zajištěný úseky jsou jen na několika málo místech přerušený suťovitými plošinami. Výšku nabíráme v otevřeném prostoru s neomezeným výhledem do hlubin pod nohami. Je nádherný počasí a většinu času jsme schovaní ve stínu, takže cestu si vyloženě vychutnáváme. Výhledy do jižní stěny nejvyššího vrcholu pohoří jsou úchvatný.
             Najednou se na vrcholu skály vynoří prapory upozorňující na točené pivo chaty Seethaler ve 2.741 m n. m. Skutečně naprosto pohodový šplhání po skále doplněné železem si už užívat nebudeme. Na vrchol Dachsteinu zbývá  už jen posledních 250 výškových metrů nesrovnatelně snažšího stoupání po odjištěném skalním hřebeni a vrcholové pyramidě. Po zhodnocení našich možností usoudíme, že na vrchol se dneska nepodíváme.
             U zasloužených půllitrů si najednou uvědomíme, že vrchol Dachsteinu je překryt černým oblakem. Další chuchvalce vysrážené vody se rozprostřely i v jeho okolí. Ozvěna rachocení hromu mezi skalnatými štíty měla působivý zvukový efekt. Tak jak se tu znenadání mraky vynořily, rychle se zase kamsi vytratily. Jestli jsem to dobře pochopil, tak těch pár kapek bylo jen varování, co by nás tu třeba mohlo zastihnout. Nebo chtěl někdo popustit ještě trochu adrenalinu a endorfinu skálolezcům roztroušeným ve stěnách. Kromě toho byla cesta k vrcholu Dachsteinu poměrně zaplněná a kříž nahoře opuštěný určitě taky nebyl.
             K lanovce na Hunerkogel, která nám usnadní návrat dolů, je zespodu vybudovaná další zajímavá a technicky poměrně dost náročná zajištěná cesta Sky Walk. Ani na tuhle nepřehlédnutelnou a přitažlivou záležitost nezbývá čas. Pobyt v masívu Dachsteinu tedy ukončíme pouze krátkou procházkou po ledovci k lanovce.
             Večer na západě bublá ještě nějaká bouřka, ale všechno nevyhnutelně spěje k vyprázdnění oblohy, kterou zaplní záplava hvězd.
             Další den 12. července 2010, který je plánovaný jako odpočinkový, popojedeme pryč z Ramsau k údolí, ve kterém je nahoru do hor sevřen poměrně skromný klamm. Veškerá voda protékající soutěskou vytéká na povrch krasovými vývěry. Významným doplňkem a důvodem naší přítomnosti je zajištěná cesta Hias. Vyjímečnou předností této cesty je, že lanová lávka ke stěně na opačný břeh potoka Torbach vede rovnou z pěšinky. Nástup tady úplně chybí, ale nikdo jej nepostrádá.
             Ke stromům ve stráni se po kolmých skaliskách odvíjí 140 metrů lana, kterým jsou odjištěné úseky obtížnosti C/D. Schovaný před Sluncem ve stínu si pobyt na vápencové skále opět moc užíváme. Pavel využil příležitost, nazul lezečky, prsty zabořil do magneziovýho prachu a lano použil skutečně jen k jištění. Do lesa k nám dorazil důkladně splavený, ale spokojený.
             Po sbalení úvazků popojdeme k chatě Silberkar, kde dnešní pohodový výlet ukončíme. Po společném návratu klammem se rozdělíme. Většina zúčastněných pak v úterý pokračuje další nenáročnou procházkou na kopec Eselstein.