O nějakém Hochstaufenu jsem se dozvěděl v hospodě u piva. Zaujala mě chata Reichenhaller Haus na vršku. Zase ty lákavé východy a západy Slunce. Určitě i parádní rozhled a především skvělá možnost dojít na vrchol a nechat si sestup až na druhý den. Teď ještě kdy vyrazit. Dokázat nějak provázat a spojit volné dny s příznivým počasím a neobsazenou postelí na chatě se dlouhodobě jeví jako téměř neřešitelný úkol. V loňském roce nám kromě chaty Dümler nic nevyšlo. 
     Až letos v neděli 24. srpna 2025 s Rosťou celkem překvapivě odjíždíme na jih vstříc alpské skalní hradbě. Hochstaufen je hned na kraji Chiemgauerských Alp a z rozlehlé roviny trčí do oblohy bíle zářící ostrý skalnatý vrchol. Pořád stejné zbytečné otázky. To půjdeme až tam? A tudy? Parkoviště je ve stejné nadmořské výšce jako vrata na dvůr u nás doma. K poslední ceduli „klettersteig“ nás čeká 600 metrů převýšení. 
     Hned úplný začátek je kvalifikační a celý spodek je skutečně výživný. Řešíme, na co si vlastně stoupnout, o co se vzepřít a čeho se chytit. Vysoko nad námi se někdo drží na skále a stoupá k obloze. Pod námi už nikdo není a dneska už za námi ani nikdo nepůjde. Solidními záběry a taháním těla s batohy na zádech zdoláváme první metry. Pak se terén trochu položí. 
       Pořád ještě hluboko ve spodní části, i když už vysoko nad stromy lesa dojdeme ke skupince pěti Indů z Indie. Sedí pod dalším klíčovým vzdušným úsekem s udávanou obtížností D, C/D, C. Přestože skála zespoda vypadá prostupně, tak se úplně bez rozpaků rozhodnu nad námi se vypínající skálu obejít. O kus výše se vrátíme na stěnu. Delší úsek obtížnosti C je milosrdně prostupný a v podstatě se jedná o docela příjemné lezení, protože tady ruce nic moc nenamítají. 
      Následuje traverz, kde jsou další céčkové úseky, které jsou zrovna tady na Pidingeru  docela náročné, jak si není kloudně kam stoupnout. Až na vyjímky jsou stupy malé, hladké a nakloněné dolů. Někdy je potřeba zabrat jen o nakloněnou plotnu. Pohory vhodné na sestup se na skálu vyloženě nehodí. Batoh s foťákem na zádech taky poněkud brání v rozletu. Stejně tak je únavné i věčné přendávání karabin. Obzvlášť v místech, kde není na čem stát a čeho se držet. I když nakonec si přece jen poradíme. Ostatně, co nám zbývá.
     Vkrádá se nesmyslná myšlenka. Jaký by to bylo jít bez jištění. Samozřejmě se jedná o naprosto nepřijatelné riziko. V žádném případě by to nedovolila hlava a pud sebezáchovy. Přesto. Zásadně se tady nepadá. Bez jištění by se šlo rozhodně mnohem rychleji, ruce by byly méně zatížené a síly by ubývaly pomaleji. 
      Zmíněný traverz pod závěrečný výšvih vede znatelně dolů a sestupem ztrácíme pracně nabranou výšku. Na posledním úseku nás čeká čtvrtkilometru téměř jenom kolmo nahoru. Celá vrchní část je přerušená dvěma teráskami. Je vidět jenom malá část výstupu a máme nad sebou malou sérii horizontů. Déčkové úseky jsou přerušené céčkovými na zotavení a vydýchání. Zase se skála vyklání maličko přes 90°. Drncám a drhnu přilbou o skálu. Nejsem zvyklý vláčet hlavu po zemi, když někam jdu. Příležitostné kramle mívám běžně pod bradou. Zase mě obtěžuje otázka. Jak takovým terénem postupují skálolezci, případně horolezci, když si nemají ani kde odpočinout a pochybné lano do nejistého jištění vede někam pod ně?
        Co to zase je? Kudy a jak se dostanu k týhle kramli? Ostatně, ještě že tam vůbec nějaká ta kramle je. Tak takhle ne. Odsedku nemám, tak se pověsím do karabin jištění. Rosťa už má tuhle pakárnu za sebou. Zaberu a rychle postupuju k další skalní hraně. 
Ocelové lano končí. Před námi je kříž. Vrchol Hochstaufenu je v nadmořské výšce 1.771 metrů. Přesto je Hochstaufen působivým alpským kopcem. Dojdeme na chatu. Chatař okamžitě pochopí, odkud jsme přijeli, přebere si, že bier si nedáme a jde nám pro pivo. Rovnou, sám od sebe a bez vyptávání. Pak ještě přinese tři štamprle s nějakým bylinným likérem. Nechce pít sám se sebou. Uvnitř chaty je zatopeno. Všichni, co tady zůstanou do zítra, si dají povinně pizzu. Chatař si jde s námi dát ještě jednu rundu. Dneska mu chutná. 
        O několik zasloužených piv později a po dvou hodinách vysedávání v teple chaty se již začíná šeřit a na chatu přijde pět rozesmátých Indů z Indie. S Rosťou nám prostup zajištěné cesty zabral 4,5 hodiny. Vytoužený západ Slunce přečkáme v chatě za stolem.
      Východ Slunce si už ale ujít nenechám. Výhled je jinak mizerný. Obloha nad námi je vymetená a jenom modrá, ale dole je všechno v silném oparu a vrcholy Bertechsgadenských Alp jsou zakryté oblaky.
     Jdeme vysedávat na vrchol. Stromy v lese rostou v pořádné hloubce. Sestupová trasa se strmě nakloní. Ale přece jen se jedná o schůdnou cestu, kde za příznivého počasí a přiměřeného soustředění problémy téměř nehrozí. Brzy jsme ve stínu pod stromy a na paloucích s výhledem na Hochstaufen se divíme, kde jsme včera byli a co nás to zase napadlo.