Jdi na obsah Jdi na menu

Hochalmspitze

           V šest hodin pro nás začíná nový den překvapivým zjištěním, jaký je nečekaně velký teplo, přestože jsme ve výšce přes 2.200 m n. m. V sobotu 10. září 2016 o hodinu později odcházíme z chaty Grieβener a jen co se Slunce nadzvedne nad okolní skaliska, svlékáme všechno, co si můžeme dovolit. Přecházíme spoustu potoků. Neskutečný, kolik vody je pod povrchem schovaný a jaké množství studené tekutiny se hrne z rozpukaných skalních ploten.
          Postupně dojdeme až na Winkelscharte, kde máme možnost nakouknout do Vysokých Taur na sever od nás. Odsud hůlky začínají spíše překážet a obklopí nás obrovská plocha zaplněná velkými kameny. Přešlapovat celý hodiny z jednoho velkýho kamene na další žulový šutr vyžaduje značný soustředění a opatrný postup. Tady už rozumím, co si mám představit pod souslovím „jistota chůze“.
      Balvanitý svah plný obrovských šutrů se zvedá strmě nahoru. Nahoře mává malá postavička. Jako obvykle jsem zvědavý, co uvidím seshora. Když se kamenitá stráň narovná, naskytne se neomezený výhled na zbývající část výstupu s hřebenem Detmolder a jižní stěnou Hochalmspitze. Na vrcholu je poměrně dost lidí. Uvědomím si, že jestli nahoře něco rozdávají, tak na nás nic nezbyde.
        Výstupová trasa se láme a zvedá se po balvanech přímo k hřebeni. Hřeben Detmolder spojuje Hochalmspitze se Säuleckem, ze kterého jsme se obklopeni oblačností rozhlíželi loni v létě. Navzdory slibovanému počasí „clear“ se začínají hromadit mraky a citelně se ochlazuje, což mě umožňuje využít oblečení, které mám v batohu. Původní předpoklad, že nahoře nemůžeme nebýt ještě před polednem, upravujeme s tím, že ani příchod ke kříži do 13:00 hodin není nijak pozdě. Kříž na vrcholu se přibližuje, pokud se udržujeme v pohybu. Rychlost postupu prudce klesá. Sedím na kameni, koukám do mlhy a čekám na zbytek výpravy. Žulové plotny jsou výrazně nakloněné a vytváří solidně náročný terén. Bez fixních lan by byl vrchol pro nás nedostupný. Vysoký žulový hrot vrchní části Hochalmspitze nás nutí k zamyšlení, jak se s prostoupením takového skalního masívu dokážou vypořádat horolezci, když se nemají čeho chytit a na co si stoupnout.
         Lákavost výjimečného vrcholu potlačí váhavost ostatních a v souladu s velkoryse pojatými přestávkami sedíme ve 13:40 hodin u kříže na vrcholu Hochalmspitze ve 3.360 m n. m. Ocitli jsme se 2 km nad vrcholem Boubína a vršek máme s Honzou a Mírou jen pro sebe. Maličké ledovce Tripkees a Winkl jsme si cestou prohlédli důkladně. Mnohem rozlehlejší ledovce Hochalm a Groβelend však ani nezahlédneme. V rozporu s nabídnutou předpovědí počasí jsme obklopeni oblačností, která nám brání ve výhledu kamkoliv kolem dokola. Přesto je zřejmý, že dosažení vrcholu poskytlo výrazné uspokojení a současně přesvědčení, že sem se už vracet nebudeme. Honza si potvrdil nějaké přečtené vyhodnocení výstupu na Hochalmspitze, kde se jej snažili stručně vystihnout jedním výrazem: „vyčerpávající“.
         Cestou dolů se v oblacích vysrážejí kapky vody, které zatím nedokážou dostatečně zaujmout. Sestup výrazně exponovaným terénem mě nedovolí se moc rozhlížet a tak si ani nevšimnu, jak se nad nás nasunul černý oblak. Někde v polovině zajištěné cesty pořád vysoko nad 3.200 metry se poměrně rychle vydatně rozprší. Žula není až tak porézní a vodu moc dobře nesaje. Po plotnách stéká voda a sucho mám jenom v botách. Kapky vody se změní v malé ledové krupky, které do nás klofají a přistávají za krkem. Sestup posledním kouskem zajištěného úseku přímo dolů usnadňuje lano, které ždímám vodou nacucanými rukavicemi.
        O kus dále následuje úzké sedýlko a poslední nezajištěný skalní výšvih nad ledovcem na horizontální plochu, odkud se pokračuje po kamení a balvanech. Sundám batoh a stojím na dešti. Všechno má svý výhody. Cestou nahoru jsem byl nucený utírat brýle zapatlaný od potu. Teď mám sluneční brýle v batohu a nezdržuju se jejich leštěním. Seshora vidím Honzu s Mírou sestupovat podél lana. Je zřejmý, že času mám dost. Sundavám cajk s nezvykle namočenými smyčkami. Obléknu si bundu s membránami schopnou dešti odolávat a naschvál přestane pršet.
        Další postup by šel shodně pojmout pobytem v nějakém obrovském lomu. Zásadní a důležité je našlapovat na kameny alespoň natolik šikovně, aby nedošlo k lámání kostí v noze, zvrtnutí nebo vykloubení. I když takové rázné zalehávání po uklouznutí by taky dokázalo změnit představy o dalším pobytu na kopci.
       Sedíme opět na Winkelscharte a zase svítí Slunce. Je teplo a všechno hodně rychle osychá. Chata je pořád hodně hluboko a daleko. Pokud někdo zdolává Hochalmspitze snadno, uvolněně a bez vynaložení většího úsilí, tak je někde úplně jinde.
        Ležím na trávě u potoka a čekám na Míru s Honzou. Dá se předpokládat, že před setměním k chatě nedojdeme. Zase jednou důkladně využitý den. Se zbytky slunečního světla jdu napřed zapálit vařič. Kulatý stůl na chatě Grieβener je velký akorát tak, aby se nás kolem u piva mohlo sesednout všech osm, co bylo dnes na vrcholu Hochalmspitze z Čech.
         Ráno z hrnečku usrkávám horký pití, koukám na hory kolem, uvažuju, jestli tu kolem nebudou ještě nějaký vrcholy a spojující hřebeny, kde ještě nikdy nikdo nechodil a vstřebávám překvapivý zjištění, že mě kupodivu nebolí nohy.

 

 

Náhledy fotografií ze složky Hochalmspitze