Několik naplánovaných a připravených výprav na alpské vrcholy nám zase nějak proteklo mezi prsty a shromážděný informace čekají na využití „někdy“ navzdory podmínkám, které podzimní hory nabízí. S přibývajícím lupením pod stromy se chataři s klíči vracejí do údolí a nad pípy vyvěšují černý prapory. Pak jsem si vzpomněl, jak jsem se v červnu vracel z Mrtvých hor a opět si prohlížel mohutný monolit vápencového kopce, který vyčnívá vklíněný do širokého plochého údolí.
       Grimming je obrovský rozložitý solitérní vápencový masiv. Z jedné strany ohraničuje Salzkammergut a na druhé se zvedá nad údolím Enns. Geologicky patří jako osamocený vrchol do Mrtvých hor a je přiřazován k náhorní plošině Tauplitzalm. Geograficky však tíhne spíše k Dachsteinu. Těžko lze spojit výstup na jeho vrcholy s jinou túrou. Stojí sám, oddělený, sebevědomý a bez zájmu o okolí.
       Hromada připravených věcí usnadnila rozhodování, jestli se nahoru vydat lezeckou cestou přes strmé hřebeny na jižní straně, nebo jestli máme využít o něco schůdnější srázy severních svahů. 4,5 litru vody, kousek piva, nezbytná slivovice, stativ a další zbytečnosti způsobily, že mě k zemi tlačí 18 kg náklad.
       Potvrzuje se nám popis cesty od severu, který slibuje chodecký terén. Autor jenom zapomněl dodat, že schůdná pěšina se vytratí mezi posledními stromy lesnatého věnečku lemující úpatí kopce. Následující zajištěný skalnatý výšvih nelze považovat za překážku a fixní lano končí kousek nad 1.700 m n. m. na okraji rozlehlé plochy suťového kotle. Vyšlápnutá čára v kamení, štěrku a sutě vede k protilehlé skalní bariéře. Posledních výškový půlkilometr už zdoláváme jenom ve skále. Kdysi jsem zaznamenal, že někdo při návratu z hospody požadoval: „Dejte mě ruce na zem, já už dojdu sám“. Přestože jsem zvyklý chodit pouze po zadních, tak odsud většinou taky chodíme po čtyřech. Taky je zřejmé, že při návratu budeme místy couvat. Cesta však vyžaduje pouze jisté soustředění. Úplně zbytečná je starost, jestli sem s sebou vozit přilbu, nebo ji nechat doma. S Mírou tady přilby nemáme a žádný šutr nás zatím netrefil.
       Ve výšce 2.280 m n. m. zdravíme dva strejdy, kteří se tam povalují ve spacákách. Za chvíli na místě ze zad shazují batohy dva Slováci. Jen o něco málo později na místo postupně přichází další a odpoledne tady pak nějakých deset lidí přemýšlí a zkouší, kam položit karimatky.
       Přicházíme s Mírou ke kříži na vrcholu. Ticho narušuje typický zvuk vrtule. Poslední krok a nakoukneme za hranu do hlubiny jižní zdi. Kousek pod námi ve vzduchu visí vrtulník. Za chvilku se už helikoptéra posouvá dál od stěny a i s oběma v podvěsu přivázanými odlétá někam do dálky. Být zavěšený v podvěsu ve volném prostoru a nechat se takovou rychlostí vláčet vzduchem v takové vzdálenosti nad střechami baráků je určitě velký zážitek.
       Slunce se schovává za Dachstein. Světla ubývá a s přibývající temnotou se rozsvěcují další a další hvězdy. Koukám ze spacáku jen tak nahoru na neskutečnou záplavu hvězd, kterou se dá kochat jenom takhle vysoko, daleko od baráků a bez Měsíce na obloze.
       Hned vedle mě je postavený jediný stan a kdosi v něm nerušeně huláká.  Jak tak začínám vnímat okolí, tak zjišťuju, že na obloze svítí Měsíc a venku je poměrně dobře vidět. Měsíc sice dokáže dobře prozářit krajinu, jenže teď si uvědomuju, že už se atmosférou šíří rozptýlené světlo Slunce, které se mezitím pode mnou protáhlo kolem zeměkoule. Za chvilku už se přibližuju ke kříži na vrcholu.
       Mlha je rozprostřena v hloubce 1.700 metrů. Osvětlení v zástavbě plochých údolí se snaží prodrat mlžným závojem. Východní obzor je lemován zlatým proužkem. Protější Dachstein na západě má červené pozadí. Vedle bělostně září zaledněné Vysoké Taury s vyčnívajícím Gloknerem.
       Ráno 19. října 2014 na vrcholu Grimmingu v nadmořské výšce 2.351 metrů mění pouhý poměrně skromný výpad na ukončení letní sezóny ve vyjímečný, nepopsatelný a nevyslovitelný zážitek. Mnohý možná ani netuší, jaký v takovém prostředí lze zažít pocity a emoce. Už vím, jaký je to, být ve správnou chvíli na správném místě. Je zřejmé, jak se vyplatí přivstat si a někam vyšlápnout. Doma si člověk změny noci v den tak nějak ani moc nevšímá. Na pěkném kopci ale otáčení zeměkoule vnímáme docela jinak.
      Hodinu odolávám náporu větru. Slunce se dere vysoko na oblohu a já si uvědomím, že je nejvyšší čas, věnovat se něčemu jinému. Už se těším na hukot plynového vařiče.
       Naposledy se rozhlédneme. Nic jsme tady nezapomněli. Před námi se rozprostírá pohoří Mrtvé hory. Západní obzor vyplňuje především Dachstein. Domečky na trávnících si prohlížíme jako z letadla. Vychutnal jsem si více jak 4 kg nákladu a batoh zvedám ze země znatelně snáze. Hrana skály je za námi a sestup do hlubin před námi.